Ztracená

Ahoj imaginární človíčku.

Protože tenhle blog nikdo nečte, můžu sem psát, cokoliv mám na srdci. Ale i přesto bych se vám chtěla omluvit, že nejdu předávat pozitivní energii. Mrzí mě to, ale tohle bude nějaká moje zmatená myslenka, takže pokud máte dobrou náladu, přestaňte číst. A pokud máte špatnou náladu, tak asi taky přestaňte, jinak bych vás mohla mít na starosti a to bych si neodpustila.

Posledních pár...jinak. Pořád jenom brečím. Ale o důvodech se úplně teď bavit nechci. Spíš o tom, na co jsem přišla během mých zamyšlení.

Je zvláštní, že 19. dívka jako já touží po svatbě a dětech a chce vybudovat něco, na co bude pyšná, chce procestovat svět a prostě žít naplno?

Mně to přijde naprosto normální.

Mít to jinak mi přijde nenormální.

Každý jsme ale jiný, a tak rozdíly toleruji.

Zpět k myšlence. Jak poznat co chceme? Já mám totiž presnou představu cíle, ale netusim, jak by měla vypadat cesta. A co huř, kterou z těch cest vybrat.

Já mám teď v hlavě takový nepořádek, že bych si potřebovala najmout uklízečku...

Moc bych si přála vybudovat vlastní společnost, ale nevím jakou a jak se to dělá. Přála bych si být mladá manželka a maminka, ale kde je jistota, že se to vyplní?! A takhle bych mohla jet donekonečna.

Můžu jen doufat, že osud mě pošle tou správnou cestou a já se neztratím.. opět.