Nedělní zamyšlení


Ahoj! Jsem tu zase po delší době s novým článkem. Měla bych jít spát, ale zítra mám školu až od dvanácti a teď jsem sama na pokoji, takže si užívám písničky a psaní spolu s přemýšlením. Takže pokud se chcete na chvíli zavrtat do mé hlavy, tak můžete.

Tentokrát vám nepovyprávím celý týden, ale vyzdvihnu jen některé myšlenky, na které jsem během týdne přišla. Tak jdeme na to.

Druhý týden semestru nebyl tak sluníčkový jako ten první. Hodiny už jsem měla skoro všechny vyzkoušené, už jsem věděla, co čekat a myslela jsem hlavně na povinnosti. Neustále někde pobíhám a snažím se stíhat jídlo, což mi moc nejde.. Tak či tak jsem v pondělí vyrazila dobře naladěná a doufala, že to bude lepší. No a asi jako u všeho...jsou předměty, které mě baví úplně neskutečně a jsou předměty, které bych nejraději vůbec neměla. Ale to je prostě systém, to nevadí. Zatím mě nejvíc bavily Základy profesionálního projevu, kde jsme se učili dýchat, křičeli po sobě apod a Technologického kompetence novináře, kde jsme se učili s fotoaparáty. Začali jsme fotit vše kolem nás a byla to paráda. Je fajn moct si konečně zkusit něco a vidět výsledek.. Nejvíc mě baví myšlenka, že svou práci vidím a můžu pracovat na nějakém progresu. Vylepšovat se v tom je moje největší motivace.


Ale kromě skvělých předmětů je tu ESF, což pro mě znamená docela těžké studium. Rozhodně bych od ESF nechtěla odrazovat, jen mluvím za sebe, protože úplně tak nerozumím tomu, o čem je na těch hodinách řeč, protože jsou to pro mě samé cizí pojmy. Navíc oproti žurnalistice toho po nás chtějí víc, ale to si nemyslím, že by byl problém, spíš na to ještě nejsem po těch obřích prázdninách připravená. Každopádně už teď tak nějak cítím, že ekonomice veřejného sektoru se nechci věnovat nikdy v budoucnu, proto jsem ráda, že jsem se nenechala zviklat lidmi, kteří mě viděli právě na ekonomické škole. Dokonce jsem přemýšlela o změně studia případně zrušení vedlejšího oboru. Prozatím jsem se rozhodla zkusit první semestr a později uvidím, jak mi to půjde. Nejsem člověk, co by se vzdával nebo odcházel od těžkého. Pokusím se to tedy všechno zvládnout. Jen je to těžké, jak časově, tak mentálně. Ale nebojte, já jsem připravená čelit všem výzvám.

Další velkou částí tohoto týdne byly informace k Rádiu R. Vedoucí redakce už chtěli znát časy a názvy vysílání. Byl oříšek něco vybrat, protože odposlech mám dělat ještě s jednou slečnou, Lenkou. Domluvit se na něčem ve dvou je těžké, protože najednou potřebujete najít vhodnou chvíli na řešení těchto věcí, každý máte jiný názor nebo představu... Nejvíc nám dal zabrat název, ale nakonec mě napadlo jednoduché Všechno a nic. Když se mě totiž někdo ptal, o čem to bude, tak má odpověď byla většinou takové všechno a nic. A tak je nápad na světě. Na čase jsme se také domluvily, ale potřebovaly bychom se ještě jednou setkat, abychom si domluvily, o čem vlastně chceme vysílat a naplánovat takový scénář na první díl. Najít společný termín se zdá být nemožné, navíc každá máme v hlavě trochu jiný koncept. A teď se to všechno zamíchává. Dnes večer mi totiž psala jedna holčina z rádia, Daniela, kterou jsem tam potkala na školení, že má vlastně podobná témata jako já a nerada by se shodovala. Nakonec nás napadlo, že by bylo ideální mít pořád spolu. Jenže co s Lenkou, když už s ní mám něco domluvené? Nevím, co mám přesně dělat, ale určitě vám dám vědět, jak to dopadne.

Ve čtvrtek jsem jela z Brna domů. Po třech týdnech mi to nepřišlo jako dlouho, ale zároveň když jsem přišla domů, měla jsem pocit, že jsem nikdy neodešla. Ten víkend jsem měla hlavně jeden úkol a ti být s rodinou. V sobotu měl dokonce můj tatínek narozeniny, takže jsem strávila dopoledne s ním. Večery jsem pak trávila s mamkou u filmů Avengers Infinity War a Endgame. Mamka je ještě neviděla a já to miluju, takže večerní program byl jasný. Přes den jsem tak nějak dělala věci do školy (jako otravnou prezentaci do základů managementu nebo rešerši do metod novinářské práce) a povídala si s mamkou... Prostě takový pohodový víkend, který skončil tak rychle jako začal. V neděli poobědě jsem už totiž zase musela zpátky do Brna. Na kolej jsem dorazila až ve třičtvrtě na devět a přestože byla cesta velmi dlouhá, utekla mi jako voda a dokonce mě bavila. Strašně mě baví jezdit RegioJetem. Nebyla jsem sice v oddělení s obrazovkami, ale užívala jsem si kožené sedačky, velký prostor, palubní servis. Dala jsem si cappuccino, tvarohový dortík s kakaovou drobenkou a ke čtení si vzala Hospodářské noviny, když už chodím na tu ekonomku a žurnu. Než jsem se nadála, už jsme byli v Brně.


Cestou na kolej jsem se potkala s kamarádkou, která také přijela studovat do Brna. V Klášterci si ještě zapomněla nějaké věci, tak jsem jí to vezla. Jsem moc ráda, že jí tu budu mít. Člověk má hned spojence a mentálně to může pomoci. Přátelství a rodina jsou velmi důležité faktory štěstí. Je dobré pečovat o vaše mezilidské vztahy. Nikdy nevíte, kdy se hodí mít se na koho obrátit.

Tak to jsou moje poznatky z tohoto týdne. Tento článek je spíš takový blázinec, což celkem odpovídá tomu chaosu v mé hlavě.. Jsou to spíš taková zamyšlení.. ,,Problémy", které řeším nebo radosti, které zažívám. Hodí se mi to k písničkám, které teď poslouchám. Ale už bych měla jít spát. Dobrou noc!


Ps. Chci zapracovat na pravidelnosti psaní článků, ale nevím jak mi to půjde s tímhle blázincem, takže nic neslibuji.

0 komentářů