Ahoj, venku je hrozně krásně a mně už se stýská po dnech na sluníčku. Každý den se snažím projít se alespoň s Deasynkou po poli, kde strávím půl hodinky až hodinu. Já se celý den učím, takže když vylezu aspoň na chvíli ven, jsem nadšená snad úplně ze všeho.

Jsem moc vděčná za to, že mám blízko aspoň kousek přírody. I když jsem "paneláková" holka, moc si užívám možnost vyběhnout ven na pole kochat se aspoň kytičkama a sluníčkem.

Dneska jsem si všimla, kolik různých odstínů zelené člověk v přírodě objeví... To je jako z obrázku!

Teď přichází období pampelišek, které mám ráda. Je to sice vlastně plevel, ale líbí se mi, jak rozzáří trávu kolem. Navíc je mám spojené s dětstvím, medem a nakonec s přáním. Dodnes ráda sfoukávám odkvetlé pampelišky. Ale přeci jen mít žluté oblečení od lítání venku je ještě lepší.

Tahle fotka je ze včerejška, kdy jsem zkoušela fotit foťákem, ale popravdě mi to moc nejde... Navíc by se na takové záběry hodil lepší objektiv, haha. Takže jsem nakonec zůstala věrná svému telefonu a dnes zkoušela fotit z něj.

Baví mě hrát si se zaostřením a tyhle detailní záběry jsou na to nejlepší. Výsledek není ani zdaleka dokonalý, ale líbí se mi to o něco víc než z foťáku.

Včera jsem si taky malovala nehty a jsem z nich nadšená. Vsadila jsem na jednoduchost, ale zvládla jsem nějak udělat pevnější strukturu a zatím drží hezky. Doufám, že mi vydrží aspoň přes víkend, haha.

Stejně mám nejraději ten čas strávený s Deasynkou. Už je to stařenka, ale pořád parťák. Jako stěně absolutně neposlouchala a teď "na starý kolena" nevím, jestli neposlouchá nebo neslyší, haha. Možná jak kdy...

Ve všech těch výhledech a sluníčku jsem se tak trochu ztratila, sundala si boty a prošla se po trávě. To je přesně ta moje část, která si užívá splynutí s přírodou. Jsem moc vděčná za tohle všechno. Je důležitý nezapomínat na věci, které často bereme jako samozřejmost.

Mějte krásný víkend!
- Nikol

Je to nový rok a já tomu nemůžu uvěřit... 2020

Běžně si předsevzetí nedávám, dříve jsem si dávala jen klasické "zhubnu", což stejně dopadlo katastrofou, haha. A celkově předsevzetí nám většinou nevydrží - dáváme si nesplnitelné cíle, neumíme si plnění těchto cílů naplánovat a chceme okamžitou změnu. Samozřejmě, že to potom není možné splnit. Já osobně jsem se tak na předsevzetí vykašlala, protože mi přijde, že to, že je leden, na mém životě nic moc nemění.

Letos jsem také neměla v plánu žádná předsevzetí. Ale když jsem se nad tím zamyslela, nevědomky jsem si dala jakési cíle, které bych chtěla splnit. Ne snad pro ten pocit, že si nějaké předsevzetí dám.. Ale opravdu jsem si jen řekla, že chci něco málo změnit a náhodou se mi stalo, že je tu nový rok. A v tu chvíli mi došlo, co lidé na těch předsevzetích mají.

Já jsem si vytyčila pár (doufám) jednoduchých cílů, které bych mohla být schopná splnit. Chtěla bych totiž zahrnout do svého života malé zvyky, které v důsledku mohou změnit můj život. Takže z klasických "předsevzetí", jsem si uvědomila, že si dávám tyto cíle, abych si trochu vylepšila svůj život, posunula se někam dál. Vpřed se vzala.

A co že jsem si vybrala za cíle? Původně to byly tuším tři malé cíle, ale čím víc nad tím přemýšlím, tím víc mě jich napadá. Reálně si ale nemyslím, že jde změnit vše najednou, proto si cíle budu přidávat postupně. Myslím si, že je to i fajn tip pro vás, pokud si nevíte rady, jak na změnu v životě. Napíšu vám sem pár těch mých cílů a možná vás k něčemu i inspiruji :)

Pít více vody

Voda je podle mě naprostý základ všeho - zdraví, krása, štěstí. Máme po ní hezčí pleť, více energie, lépe se nám dýchá. Voda je podle mě naprostý zázrak. Dala jsem si za úkol vypít alespoň 2 litry denně a chtěla bych postupně ještě přidávat. Když mluvím o vodě, nemyslím tím celkově nějaké nápoje a tekutiny. Myslím tím opravdu čistou vodu. Ano, pokud si do ní hodíte mátu nebo citron, je to naprosto v pořádku, já to mám také ráda. Jen prosím nenahrazujte vodu sladkými nápoji (jako je Coca Cola, Fanta a podobné), kávou a ani kupovanými čaji. Vaše tělo potřebuje pořádně hydratovat. Věřte mi, že se vám odvděčí.

Najít si čas na čtení

Neustále mám pocit, že nic nestíhám a nemám čas. Přitom vím a vždycky tvrdím, že čas je jen o prioritách a my sami si ho řídíme. Problém je v tom, že tzv. time management mi vůbec, ale vůbec  nejde. Mám hodně povinností, které jednoduše musím splnit v nějakém termínu a to si naplánuji většinou dobře. Jenže často prokrastinuji - posouvám tyto povinnosti, ale zároveň nedělám, co bych chtěla a místo toho nesmyslně ztrácím drahocenný čas. Většinou to totiž dopadá tak, že strávím půl dne na mobilu projížděním sociálních sítí, přestože mě ten obsah ani nezajímá. Hlavně, že nemusím dělat ty povinnosti, že... Jenže ty na mě vesele počkají a já toho mám potom hodně a nestíhám vůbec své koníčky ani přátele. Z tohoto důvodu jsem také dlouho nepřidala článek na blog, na jednom projektu pracuji už měsíc a vůbec si nenacházím čas na knížky. Když už totiž chci vypnout mozek od školy, pustím si youtube nebo netflix, protože je to mnohem jednodušší než si číst. Večer tak usínám s mobilem v ruce, kde projíždím instagram, dokud neusnu. Špatně, špatně, špatně. S nástupem na vysokou, jsem přišla o všechny zdravé návyky, které jsem si osvojila během léta. To bych chtěla změnit právě těmito kroky.

Abych se ale už konečně dostala k bodu o čtení - chtěla bych si opět více číst. V prosinci se mi začalo dařit číst si před spaním, i kdyby jen dvacet minut. A je to úžasné. Krásně se mi u toho usíná, nemám špatné sny a ještě dělám svou oblíbenou činnost. Teď o Vánocích jsem měla rozečtené dvě knížky a další tři jsem dostala pod stromeček. Během svátků jsem na čtení neměla čas, protože jsem se věnovala hodně rodině, za což jsem tedy také nesmírně ráda! Naneštěstí pak přišlo zkouškové a čtení mám odst do školy, takže se tolik pak už necítím na čtení po večerech. Ale chci to zase změnit. A doufám, že po zkouškách si za odměnu přečtu co nejvíc knížek, hh.

Cestovat

Možná někteří víte, že mým snem bylo odjet na Work&Travel do USA. Vypadalo to, že se mi tento sen splní, ale poté, co jsem byla už jen krůček od podepsání smlouvy, jsem přišla na to, že ceny jsou enormní a že na začátku neukážou agentury celou částku. A za to, že bych celé léto pracovala, se mi nechtělo dávat tolik peněz (navíc, kde bych je vzala, že? :D). Rozhodla jsem se, že než opět další léto jen pracovat, podniknu konečně nějaké větší cestování. Chtěla bych projet low-cost něco z Evropy. Ještě nemám přesný  plán, ale rozhodně nechci prosedět léto doma. Cestování je opravdu úžasná činnost, která baví snad každého mladého člověka. A dnes je tolik možností, že by byla škoda toho nevyužít. Nemyslím si ani, že bych potřebovala hodně peněz, protože o luxusní dovolenou nestojím. Naopak bych chtěla zažít co nejvíce autentické cestování na vlastní pěst. Těším se, co ještě vymyslím.

Péče o pleť

Chtěla bych se naučit také starat o svou pleť, protože jsem se o ní nikdy extra nestarala, jen v době, kdy jsem trpěla silným akné - a to se o mou pleť stala spíše paní doktorka. Osobně bych ji chtěla začít čistit (věřte tomu nebo ne, ale já jsem si za svých 20 let nenašla v rutině žádné čištění pleti... hanba mi, já vím). Už jsem s tím začala a je to ten nejlepší pocit, nevím, proč mi to dříve vadilo. Také mě baví různé masky, ale ty si dávám jen výjimečně. Chci zapracovat také na kvalitě odličování. Já jsem se nikdy extra nemalovala, většinu mých teen let jsem si dávala jen řasenku, ale na druhou stranu jsem se vůbec neodličovala (hanba podruhé). Časem jsem si pořídila micelární vodu, kterou jsem začala používat. V Brně se spíše nemaluji, ale poslední dobou se mi začalo líbit full make-up líčení, takže když se maluji, dávám si často i další kosmetiku na tvář. Tu si už samozřejmě odličuji a dokonce jsem dostala i kvalitní odličovač k Vánocům, tak mám radost. Dále s pletí souvisí samozřejmě již zmiňovaná voda. Ta je velmi důležitá, ale k ní patří i strava, což je u mě kámen úrazu. Na stravě potřebuji zapracovat hodně, ale cítím, že momentálně nejsem schopna velkých změn, takže na to jdu postupně. Doufám, že do budoucna přibudou i tyto cíle.

Jóga, pohyb

Jóga mě ohromně baví. Podle mě ji ale nedělám na žádné úrovni. Ráda si pouštím videa od Yoga with Adriene, ale to většinou hledám krátké a jednoduché video. Přihlásila jsem se ale na tělocvik jako jógu a jsem zvědavá, jestli se tam dostanu. Baví mě, že je to pohyb, který pracuje na vašem těle a jeho ohebnosti, řekla bych. Hodně mi pomáhá s bolestí zad nebo celkově jako protažení. Chtěla bych do svého života zahrnou více pohybu, ale bohužel mě běžné sporty nikdy nebavili. Jediné co mě baví je jóga a běh, ale donutit se k tomu... To je horší. K Vánocům jsem si proto přála podložku na cvičení, kterou jsem také dostala a cvičím na ní právě jógu. V Brně jsem se zatím k běhu nedostala, protože se mi nechce jet/jít daleko do parku na chvilku běhu, jenže kolem kolejí běhat nemůžu - všude je velký provoz, hromada semaforů a lidí... Kdyby vás napadl nějaký sport, který bych mohla vyzkoušet, dejte mi vědět. Upozorňuji, že nemám ráda míčové hry a celkově mám radši individuální sporty než ty týmové.

Ekologie, bez obalu

No a jako poslední bod tu mám ekologii. O tu se zajímám už dlouhodoběji, ale dělám maličké krůčky. Letos bych na sobě chtěla zapracovat trochu víc, omezit obaly trochu víc a inspirovat lidi v mém okolí svým chováním. Mám v plánu se celkově o téma životního prostředí zajímat více a dozvědět se i nějaká vědecká fakta. Uvidíme, jak se mi to podaří. Zatím používám vlastní tašky, síťky (případně beru bez pytlíku v ruce), vlastní lahev na vodu i kávu, šetřím vodou, mám bambusový kartáček, třídím odpad, nejezdím moc autem, nenakupuji moc oblečení, nepoužívám brčka ani podobné věci, když můžu... A to je zatím vše, co mě napadá a co dělám. Plánuji si koupit ještě znovupoužitelné odličovací tamponky, menstruační kalhotky a přestat nakupovat nesmysly. Zajímalo by mě, co se třeba pro planetu snažíte udělat vy? :) Dejte vědět do komentářů, ať se navzájem inspirujeme.

A to by bylo ode mě pro dnešní článek vše, doufám, že vás něčím zaujal nebo inspiroval. Budu se těšit zase příště! <3

Ahoj! Jsem tu zase po delší době s novým článkem. Měla bych jít spát, ale zítra mám školu až od dvanácti a teď jsem sama na pokoji, takže si užívám písničky a psaní spolu s přemýšlením. Takže pokud se chcete na chvíli zavrtat do mé hlavy, tak můžete.

Tentokrát vám nepovyprávím celý týden, ale vyzdvihnu jen některé myšlenky, na které jsem během týdne přišla. Tak jdeme na to.

Druhý týden semestru nebyl tak sluníčkový jako ten první. Hodiny už jsem měla skoro všechny vyzkoušené, už jsem věděla, co čekat a myslela jsem hlavně na povinnosti. Neustále někde pobíhám a snažím se stíhat jídlo, což mi moc nejde.. Tak či tak jsem v pondělí vyrazila dobře naladěná a doufala, že to bude lepší. No a asi jako u všeho...jsou předměty, které mě baví úplně neskutečně a jsou předměty, které bych nejraději vůbec neměla. Ale to je prostě systém, to nevadí. Zatím mě nejvíc bavily Základy profesionálního projevu, kde jsme se učili dýchat, křičeli po sobě apod a Technologického kompetence novináře, kde jsme se učili s fotoaparáty. Začali jsme fotit vše kolem nás a byla to paráda. Je fajn moct si konečně zkusit něco a vidět výsledek.. Nejvíc mě baví myšlenka, že svou práci vidím a můžu pracovat na nějakém progresu. Vylepšovat se v tom je moje největší motivace.

Ale kromě skvělých předmětů je tu ESF, což pro mě znamená docela těžké studium. Rozhodně bych od ESF nechtěla odrazovat, jen mluvím za sebe, protože úplně tak nerozumím tomu, o čem je na těch hodinách řeč, protože jsou to pro mě samé cizí pojmy. Navíc oproti žurnalistice toho po nás chtějí víc, ale to si nemyslím, že by byl problém, spíš na to ještě nejsem po těch obřích prázdninách připravená. Každopádně už teď tak nějak cítím, že ekonomice veřejného sektoru se nechci věnovat nikdy v budoucnu, proto jsem ráda, že jsem se nenechala zviklat lidmi, kteří mě viděli právě na ekonomické škole. Dokonce jsem přemýšlela o změně studia případně zrušení vedlejšího oboru. Prozatím jsem se rozhodla zkusit první semestr a později uvidím, jak mi to půjde. Nejsem člověk, co by se vzdával nebo odcházel od těžkého. Pokusím se to tedy všechno zvládnout. Jen je to těžké, jak časově, tak mentálně. Ale nebojte, já jsem připravená čelit všem výzvám.

Další velkou částí tohoto týdne byly informace k Rádiu R. Vedoucí redakce už chtěli znát časy a názvy vysílání. Byl oříšek něco vybrat, protože odposlech mám dělat ještě s jednou slečnou, Lenkou. Domluvit se na něčem ve dvou je těžké, protože najednou potřebujete najít vhodnou chvíli na řešení těchto věcí, každý máte jiný názor nebo představu... Nejvíc nám dal zabrat název, ale nakonec mě napadlo jednoduché Všechno a nic. Když se mě totiž někdo ptal, o čem to bude, tak má odpověď byla většinou takové všechno a nic. A tak je nápad na světě. Na čase jsme se také domluvily, ale potřebovaly bychom se ještě jednou setkat, abychom si domluvily, o čem vlastně chceme vysílat a naplánovat takový scénář na první díl. Najít společný termín se zdá být nemožné, navíc každá máme v hlavě trochu jiný koncept. A teď se to všechno zamíchává. Dnes večer mi totiž psala jedna holčina z rádia, Daniela, kterou jsem tam potkala na školení, že má vlastně podobná témata jako já a nerada by se shodovala. Nakonec nás napadlo, že by bylo ideální mít pořád spolu. Jenže co s Lenkou, když už s ní mám něco domluvené? Nevím, co mám přesně dělat, ale určitě vám dám vědět, jak to dopadne.

Ve čtvrtek jsem jela z Brna domů. Po třech týdnech mi to nepřišlo jako dlouho, ale zároveň když jsem přišla domů, měla jsem pocit, že jsem nikdy neodešla. Ten víkend jsem měla hlavně jeden úkol a ti být s rodinou. V sobotu měl dokonce můj tatínek narozeniny, takže jsem strávila dopoledne s ním. Večery jsem pak trávila s mamkou u filmů Avengers Infinity War a Endgame. Mamka je ještě neviděla a já to miluju, takže večerní program byl jasný. Přes den jsem tak nějak dělala věci do školy (jako otravnou prezentaci do základů managementu nebo rešerši do metod novinářské práce) a povídala si s mamkou... Prostě takový pohodový víkend, který skončil tak rychle jako začal. V neděli poobědě jsem už totiž zase musela zpátky do Brna. Na kolej jsem dorazila až ve třičtvrtě na devět a přestože byla cesta velmi dlouhá, utekla mi jako voda a dokonce mě bavila. Strašně mě baví jezdit RegioJetem. Nebyla jsem sice v oddělení s obrazovkami, ale užívala jsem si kožené sedačky, velký prostor, palubní servis. Dala jsem si cappuccino, tvarohový dortík s kakaovou drobenkou a ke čtení si vzala Hospodářské noviny, když už chodím na tu ekonomku a žurnu. Než jsem se nadála, už jsme byli v Brně.

Cestou na kolej jsem se potkala s kamarádkou, která také přijela studovat do Brna. V Klášterci si ještě zapomněla nějaké věci, tak jsem jí to vezla. Jsem moc ráda, že jí tu budu mít. Člověk má hned spojence a mentálně to může pomoci. Přátelství a rodina jsou velmi důležité faktory štěstí. Je dobré pečovat o vaše mezilidské vztahy. Nikdy nevíte, kdy se hodí mít se na koho obrátit.

Tak to jsou moje poznatky z tohoto týdne. Tento článek je spíš takový blázinec, což celkem odpovídá tomu chaosu v mé hlavě.. Jsou to spíš taková zamyšlení.. ,,Problémy", které řeším nebo radosti, které zažívám. Hodí se mi to k písničkám, které teď poslouchám. Ale už bych měla jít spát. Dobrou noc!

Ps. Chci zapracovat na pravidelnosti psaní článků, ale nevím jak mi to půjde s tímhle blázincem, takže nic neslibuji.

Ahoj!

Oficiálně mám za sebou první týden školy a musím říct, že to byl blázinec. Celý týden byl velmi vzrušující. Je to logické, protože začala nová životní etapa. Člověk se cítí trochu nervózně, ale i nadšeně. Já osobně mám strach z neznáma, ale pořád se těším. I když popravdě, je neděle večer a mě čeká druhý týden školy a už tak nadšená, jako před týdnem, nejsem.

Do školy se pořád těším. Na přednášky, semináře, nové informace...

Jen se netěším na tu hromadu povinností, které jsou teď už reálnější.

Vím, že když něco chci, musím si pro to jít a dřina k tomu patří.

Jen se netěším...

I když vlastně jo. Trochu jo.

plánování týdne

Když už jsem si utřídila myšlenky, můžu se pustit do vyprávění mého týdne. V pondělí mi začala škola a já nemohla být víc nadšená. ráno jsem začala sprchou, vzala si na sebe hezké šaty a nadšeně vyrazila do školy. Normálně mám v pondělí školu až od 12, ale tento týden byl tzv. orientační, a tak jsme měli nějaký program na fakultě navíc. V 9 začala prohlídka knihovny a já se domluvila se spolužačkami, že se sejdeme už ráno před knihovnou. Tentokrát jsem tam byla první, což se moc často nestává. Ale byl to první oficiální den školy a já se nemohla dočkat.

Prohlídka knihovny byla fajn, ale vlastně už jsem v knihovně byla, a tak na mě žádná zajímavá informace nečekala. Mezi knihovnou a první přednáškou jsem měla dvě hodiny volna, a tak jsem si sedla do atria u nás na fakultě. Přisedla si ke mně spolužačka ze žurny a kromě krátkého povídání jsme každá pracovala na svých věcech. Čas se nám blížil k první přednášce, a tak jsme společně šly k posluchárně.

První přednáška ze mě nejspíš vyšťavila život. Začátek byl ještě zajímavý, ale po chvíli mi připadalo čím dál tím těžší soustředit se na průběh přednášky. Přeci jen po několika měsících prázdnin a ,,nic nedělání" mi 100 minut poslouchání informací, dat a jmen připadalo až příliš těžké. Naštěstí předmět Mediální a komunikační studia byl u konce a já měla mít seminář Základy profesionálního projevu. Tady jsme ale místo 100 minut byli pouhých 20, protože nás pustili hned po úvodu do hodiny domů. V mém případě zpět do atria. Každopádně si myslím, že tenhle předmět mě bude bavit.

Baví mě kreativita a tvůrčí činnost.

Ráda se učím praktickým věcem.

Ano, studovala jsem na gymplu...

Z nečekané pauzy se vyvinula skvělá příležitost na to se najíst. Už jsem umírala hlady, takže jsem si skočila do tzv. krmítka, což je fakultní bufet, a koupila si bagetu. Vím, není to moc výživný oběd, ale bylo to blízko, nesuďte mě. Když jsem se posadila do atria, zapojila jsem notebook do zásuvky a přepsala si výpisky z první přednášky do Wordu. Mám totiž trable s notebookem, ale to není důležité. Byla jsem přibližně v polovině svých poznámek, když přišel čas jít do další posluchárny na přednášku. Tentokrát na Žurnalistiku. Nicméně, první hodina měla být spíše celkově o studiu, do kterého jsem se zapsala, než o žurnalistice jako disciplíně. Žádné nové informace pro mě nezazněly, ale i tak jsem ráda, že tato úvodní hodina proběhla. Člověk si pak nepřipadá tak ztracen mezi proudy starších studentů. V průběhu přednášky se nám představilo i několik spolků a z nich bych chtěla vypíchnout dva - televizi a rádio. Do obou spolků jsem se chtěla zapojit už dávno, dokonce jsem už posílala e-mail jako přihlášku do Radia R. Pořád jsem se tak úplně nerozhodla, jestli jít do obojího nebo jen do jednoho...

bageta na FSS

Večer už mě nic zajímavého nečekalo, byla jsem úplně vyčerpaná, ale zároveň nadšená. Trochu jsem se obávala ekonomky, protože ta mě čekala další den a já neměla vůbec žádné informace nebo kamarády. Když jsem dorazila na fakultu, postavila jsem se do řady lidí, kteří tam čekali. Až později mi došlo, že čekají na úplně jinou hodinu. Tak či tak jsem to nakonec našla a dokonce jsem potkala dva lidi ze stejné fakulty (FSS). Já jsem sice byla nadšená, že v tom nejsem sama, ale oni se se mnou moc bavit nechtěli. Připadala jsem si hloupě a chtěla jsem odejít. Nelíbilo se mi tam, bála jsem se, co mě čeká a neměla s nikým nic společného. Když jsem se posadila do posluchárny, vedle mě si sedla sympatická dívka. Dala jsem se s ní do řeči a zjistila jsem, že studuje taky na FSS. Sláva, nejsem sama, mám spojence! Ulevilo se mi. To jsem ještě netušila, jaké pocity budu mít z daného předmětu.

Úterý začalo přednáškou Ekonomiky veřejného sektoru a můžu vám říct, že tento předmět mi je hodně nesympatický. Připomínám, že studuji na vedlejším oboru Veřejnou ekonomiku a správu... Vím, jak hloupě to zní. Ale tenhle předmět bude pro mě asi oříšek. Ostatně celá ESF je docela těžká, logicky, ale už jsem se do toho namočila, tak to musím nějak zvládnout. Zase abych nepřeháněla, až tak hrozné to není, přece jen víte, do čeho jdete, když se hlásíte na vysokou na ekonomku. Ale přesto mě trochu vystrašilo, že mám psát seminární práci, dva testy a zakončit předmět ústní zkouškou, když jsem z celé přednášky pochopila jen tuto informaci. Ale nevadí... To se zvládne.

Není to nic hrozného, jen je trochu nezvyk být zase ve školní rutině.

Trochu se bojím, že to nezvládnu.

Ale to k úspěchu patří.

Mezi přednáškami jsem měla dvě hodinky volna, a tak jsem se rozhodla zapracovat na předmětu Akademické psaní, který mám zapsaný pouze online. Patří také k ESF, ale hodí se víceméně na všechny obory. Jde totiž o to, že vám pomůže s psaním odborných textů (což se mi bude hodit k seminárce a později i k bakalářce). Nestihla jsem to celé, ale stihla jsem si dát bagetu. Opět jsem měla hlad. Ráno jsem nestíhala snídani. Když jsem se chystala na další přednášku, začali se sbíhat lidi kolem bufetu a dávali si tam polévku. Tu si dám určitě příště, slíbila jsem si.

 bageta na ESF

Přednáška, která měla následovat, se jmenuje Základy ekonomie. Bála jsem se, co mě čeká tam Po první přednášce jsem zůstala vyděšená. Naštěstí tahle přednáška mě dost bavila a z vyučující jsem nadšená. Byla moc milá a hodná, dávala hodně příklady z praxe a vykládala moc hezky. Tohle bude nejspíš můj nejoblíbenější předmět na ESF.

Přestože jsem měla jen dvě přednášky a jedna z nich byla úžasná, cítila jsem se vyčerpaně. Ten den jsem měla mít už volno a já se těšila, že si odpočinu. Druhý den na vysoké a já už jsem vyčerpaná. Dobře to začíná. Někdy si ale člověk potřebuje odpočinout a nedá se nic dělat, jen poslechnout své tělo. Bývám k sobě opatrná. Někdo by si mohl pomyslet, že ve 20 letech života se nemám čeho bát a mám si užívat života (rozuměno chodit na party a tancovat do rána s alkoholem).

Já už jsem ale pochopila, že nemusím dělat něco, o čem jsou ostatní lidé přesvědčeni,
že je správné nebo normální.

Můžu dělat to, co mě baví a nemusím dělat to, co mě nebaví.

Je to naprosto v pořádku a je to jen na mě.

Mé rozhodnutí.

A co je ještě důležité, poslechnout své tělo. Opravdu mu naslouchat a zjišťovat co chce a co potřebuje. Někdy si s námi mysl zahrává, a tak je dobré nepoddat se plytkým myšlenkám a zabřednout hlouběji. Do svého nitra. Jen vy mu můžete porozumět. Mně ku příkladu někdy tělo poví, že chce odpočívat, mysl vypnout, nikoho nepotkat a nepředstírat. Jednoduše to je pro mě chvíle, kdy potřebuji být sama se sebou a buď to na nic nemyslet nebo naopak myslet na sebe. Někdy je zapotřebí pustit si seriál, u kterého vypnete svět kolem vás. Někdy je potřebná hudba nebo podcast, kdy se potřebujete soustředit na slova a zjistit, co ve vás vyvolávají. Někdy je potřeba projít se do přírody a načerpat čerstvý vzduch, někdy je potřeba malovat nebo vybarvovat... Ať už je vaše cesta jakákoliv, je důležité si poslechnout vaše tělo a dopřát mu jednou za čas trochu klidu. Zvlášť pokud máte podobnou povahu jako já. Já osobně totiž potřebuji klid docela často. Není to nic proti nikomu, mrzí mě, že se to tak může někdy jevit, ale já to tak cítím. Nic víc, nic míň.

A právě takový pocit jsem měla v úterý odpoledne. Potřebovala jsem vypnout, a tak jsem si dala maraton The Big Bang Theory (asi jednu celou sérii). A život opět našel rovnováhu. Já jsem nabrala energii a těšila jsem se opět na další den. Čekaly mě další nové hodiny a naštěstí nám odpadl seminář z Ekonomiky veřejného sektoru. Středa začala seminářem, který vypadá hodně zábavně a zajímavě. Jde o Technologické kompetence novináře, což zní složitě, ale ve skutečnosti půjde spíš zase o praktický předmět, kde se budeme učit tři základní bloky - foto, audio, video. Na to se ohromně těším a doufám, že nebudu jediná, která s tím nemá moc zkušeností... Hned po tomto semináři následovala přednáška Metody novinářské práce. Tady nás budou učit hlavně o zdrojích a práci s informacemi. Což se v novinařině jednoznačně hodí. Jsem zvědavá, jak to pojmou, protože bychom měli mít různé přednášející, což zní zajímavě. Takový osvěžující způsob, jak nám předat znalosti. Vždy by měli přijít lidé, kteří se v daném tématu vyznají.

Přednáška opět skončila trochu dřív a já tak měla čas projít se na Českou do knihkupectví. Knihy Dobrovský tu mají obří pobočku, která zvenku vypadá jako malá rohová místnost, ale ve skutečnosti má několik pater. Je to tam moc hezké a nejspíš tam ještě zavítám. Nicméně už přišel čas oběda. S přítelem jsme se rozhodli vyzkoušet Akademickou menzu, která mě trochu zmátla svým vnitřním systémem, ale nakonec jsme to nějak zvládli. Já si dala kuřecí řízek s hranolky a přítel kuřecí steak s hranolky. Dohromady nás to vyšlo něco přes 100 Kč. Není to zrovna nejzdravější varianta, ale je levná a zasytí, takže se tu budu stravovat asi častěji. Odpoledne jsem strávila s přítelem a večer mě čekala žurnalistická asociace u piva. Já sice pivo nepiji, ale chtěla jsem se seznámit s dalšími studenty žurnalistiky. Když jsem dorazila, usadila jsem se ke stolu, kde už sedělo několik lidí s pivem. Já si objednala točený Birell pomelo a grep a chvíli na to jsem uviděla známou tvář, Barču ze žurny. Posadila se vedle mě a večer začal. Postupně jsme se představili, řekli něco málo o sobě a pak se prostě začali bavit. Byl to super večer a mně se vůbec nechtělo jít zpátky na kolej. Jenže ve čtvrtek ráno mě čekala imatrikulace a tak nebylo zbytí a já se vydala na šalinu.

Čtvrtek byl nejchladnějším dnem a bylo to dost znát. Vyšla jsem z kolejí v šatech a trenčkotu a myslela jsem, že umrznu a nikam nedojdu. Naštěstí jsem to přežila a imatrikulace se ve zdraví zúčastnila. Pokud se nedostavíte, o nic nepřijdete (pokud to tedy nemáte povinné, to by mohl být průšvih). Já bych vám ale doporučila, abyste na ni šli. Je to zážitek, který už pravděpodobně nezažijete. Slavnostně vás děkan fakulty přijme do univerzitní obce, což pro vás nemusí nic znamenat, ale pro mě to byl moc hezký zážitek. Líbil se mi proslov děkana, slavnostní atmosféra a imatrikulační list, který mi zbyl na památku.

 imatrikulace hotova

té ošklivé skříně si nevšímejte, život na koleji...

Po imatrikulaci jsem běžela zpátky na kolej a honem si udělala zázvorový čaj a lehla si do postele. Snažila jsem se zahnat bacily, jak jen to šlo. Cítila jsem totiž že na mě něco leze a měla jsem čas do 14 hod. Ráno jsem totiž propásla tělocvik a Studia nových médií nám tento týden odpadla. Lucky me. Nakonec jsem si zdřímla, nejspíš se tělo bránilo podchlazení nebo jsem byla jen unavená. Tak či tak jsem se vzbudila a pomalu se chystala na seminář k Metodám novinářské práce. Ten mě celkem bavil, ale moc jsme toho ještě nestihli udělat. Spíše jsme se představovali a říkali, jakou máme zkušenost se žurnalistikou. Kromě blogu jsem si nakonec vzpomněla, že jsem napsala článek, který byl vydán v Kláštereckých novinách. Když jsem o tom později vyprávěla mamce, připomněla mi, že jsem dokonce jednou vedla rozhovor pro televizní stanici Oko 1. Na to jsem úplně zapomněla. Ale to nevadí.. Na konci semináře nám vyučující zadal práci - článek. Měli jsme popřemýšlet, jaké z něj vychází zdroje a jaké tam chybí. Bylo to zajímavé, ale bojím se, že mi to vůbec nepůjde. No uvidíme.

Seminář skončil už v 15:40 a já měla do 17:15 čas. Strávila jsem ho na fakultě poslechem podcastů. V září jich vyšlo opravdu hodně a já si nejsem jistá, jestli mě to těší nebo štve. Každopádně po dlouhém čekání přišel čas a já vystoupala až do 5. patra do Rádia R na konkurz. Je to tak, hlásila jsem se o místo v on-air sekci, konkrétně o vlastní pořad. Konkurz byl pro mě hodně děsivý, protože jsem nevěděla, co mě čeká, navíc chtěli, abych poslala životopis a já ho ještě ve středu odpoledne sepisovala. Nakonec jsem z něj ale měla dobrý pocit. Povídala jsem jim, o čem bych chtěla mít pořad, zkusila si mluvit na mikrofon a nakonec jsem vedla rozhovor. Byla to zajímavá zkušenost a jestli nic jiného, byla jsem ráda, že jsem to aspoň zkusila a šla si za svým snem. Dlouho jsem se do rádia chtěla dostat a teď to bylo tady. Nemohla jsem tomu uvěřit. Nicméně výsledky jsem se měla dozvědět až v průběhu pátku.

Pátek jsem měla mít opět na ESF a už od rána jsem se na to netěšila. Bála jsem se co mě čeká. Měla jsem mít totiž Základy managementu, nejdřív seminář, pak přednáška. Rozhodla jsem se jít na fakultu pěšky. Nebylo to daleko a já se chtěla projít. Navíc pořád ještě nemám tak docela vychytaný zastávky. Když jsem dorazila na fakultu, jako první jsem si napustila filtrovanou vodu, kterou na fakultě poskytují zdarma. Je to super přístroj, který je eko-friendly. Šla jsem na seminář a věděla jsem, že tam budu sama. Moc mi to nevadilo do chvíle, kdy jsme si měli vybrat dvojici na zpracování prezentace.

Všichni kolem mě se spárovali a já tam seděla uprostřed jako malá holčička.

Říkala jsem si, že to je naprosto typický...

Nevím, jak to vždycky dělám.

Vždyť se snažím být přátelská!

Nakonec to ale dobře dopadlo, protože dvojici mám... Po hodině jsme šli čekat na přednášku a tam jsem se zase potkala se spolužačkou, se kterou jsem seděla v úterý. Jela ten den domů, takže s sebou měla kufr a odcházela chvíli po začátku přednášky. Já tam nicméně byla celou dobu. Bohužel. Popravdě mě to nebavilo a byla jsem tam opět sama, takže nic moc, ale já to přeci jen zvládnu. Začátky bývají prostě těžké a než si člověk někde zvykne, chvíli to trvá. Naštěstí po skončení této přednášky už jsem mohla jít zpátky na kolej. Nechtěla jsem ovšem odejít hladová, a tak jsem si dala polévku, kterou jsem si slíbila v úterý. Byla výborná a levnější než bageta...

to je ten přístroj na vodu, chválím

polévka na fakultě (ESF)

Venku bylo krásně, svítilo sluníčko a já měla dobrou náladu. Konečně pátek a já nemusím nic dělat. Víceméně. Přišla jsem domů a převlékla se do něčeho hezčího. Vzala jsem si podpatky a kabelku a vyrazila do města. Procházela jsem se Brnem a užívala si pocit svobody. Není tu nic a nikdo, kdo by mi to mohl zkazit. Jsem tu a žiju svůj život. to je prostě paráda. Zalezla jsem do Luxoru, kde jsem hledala nějaké konkrétní knížky, které jsem si chtěla koupit. Nenašla jsem je, ale procházela jsem se dál, jestli něco neobjevím. Už už jsem chtěla odejít, když jsem v rohu narazila na sekci "Kup 1 a máš 3 zdarma" a tomu jsem nemohla odolat. Zprvu jsem tomu nevěřila, hledala jsem háček nebo alespoň poničené či méně kvalitní knihy. Ale ne, ulovila jsem tam knihy z mého seznamu k přečtení a mám hroznou radost. O knížkách chci psát zvlášť článek, ale o akci chci napsat už teď, protože platí jen do konce září, tak neváhejte a zajděte tam. Psala jsem o tom už i na instagramu a dostala jsem odezvu, že tam na můj podnět někdo opravdu šel, což je super. (Pokud mě nesledujete, určitě můžete @nikolsamec)

opět ta skříň... 

úlovky z Luxoru

Po nějakých dalších pochůzkách jsem se dostala domů a těšila se na jídlo a knížky. Vzpomněla jsem si ještě, že si mám zkontrolovat e-mail, jestli se neozvali z rádia. Ozvali. Nemůžu tomu vůbec uvěřit, ale já jsem součástí Radia R!!!! To je úplně splněný sen! A já pořád nechápu, jak mi to může vycházet.

Asi prostě platí, že když si něco vysníte, věříte tomu a makáte na tom, tak zvítězíte!

A to je moje hlavní poselství. Nevzdávejte se. Má to smysl.

Dream. Believe. Work hard. Win.

Krásný týden,
Nikol♥

Strach.

Je to přirozená věc. Zvlášť když vás čeká změna. Je důležité si strach přiznat, abyste s ním mohli bojovat. Nebo ne bojovat, spíš bychom ho měli akceptovat, ale nenechat si jím řídit život.

Já se bojím celý život, a proto jsem opatrná. Nelituji opatrnosti, ale mohla bych litovat spousty věcí, které jsem neudělala. Jenže to nejde. Litovat je zbytečnost. Akorát se tím člověk trápí a stejně minulost nezmění. Ale může změnit přítomnost. A to já hodlám udělat.

Dnes slaví moje prababička krásných 88 let. Prodělala několik operací, měla hodně těžký život, ztratila syna a manžela.. A nedávno přišla i o nohu. Ale moje zlatá babička, jak dnes také hrdě řekla, netruchlí. O nohu přišla, ale o život ne a hodlá o něj dál bojovat. Opravdu mi jde velkým příkladem. Protože co ona už prožila a je neustále pozitivní... To se skoro nedá chápat. Jednou jsem o ní někomu (vlastně dalšímu úžasnému člověku) vyprávěla a on mi řekl, že jí sice nezná, ale zná mě a podle vyprávění o ní jsem jako ona. Silná, pozitivní, energická. Doufám, že má pravdu, protože ráda bych takovým člověkem byla vždycky. Člověkem, který chce žít. Za každých okolností chce být šťastný.

A proto jsem se rozhodla článek napsat. Začala jsem si ho psát do poznámek v mobilu jen tak pro sebe, ale po návštěvě babičky jsem ho chtěla dokončit. Přeci jen.. ona mi krásně ukazuje, že se nesmíme bát. Nesmíme podlehnout strachu. Naopak máme zabojovat, žít a netruchlit nad něčím, co nezměníme, ale užívat si, co stále máme.

Kdybyste věděli, čeho všeho já se bojím. Ale cítím, že musím něco v životě změnit. Vím i co, ale to si už nechám pro sebe. A měla bych jít svým snům naproti. Například teď bych měla poslat přihlášku do Radia R, kam chci už rok a půl. Teď je ta chvíle. Držte mi palce.

Když překonávám strachy já... Dokážete to i vy!

Nikol♥

Ahoj imaginární človíčku.

Protože tenhle blog nikdo nečte, můžu sem psát, cokoliv mám na srdci. Ale i přesto bych se vám chtěla omluvit, že nejdu předávat pozitivní energii. Mrzí mě to, ale tohle bude nějaká moje zmatená myslenka, takže pokud máte dobrou náladu, přestaňte číst. A pokud máte špatnou náladu, tak asi taky přestaňte, jinak bych vás mohla mít na starosti a to bych si neodpustila.

Posledních pár...jinak. Pořád jenom brečím. Ale o důvodech se úplně teď bavit nechci. Spíš o tom, na co jsem přišla během mých zamyšlení.

Je zvláštní, že 19. dívka jako já touží po svatbě a dětech a chce vybudovat něco, na co bude pyšná, chce procestovat svět a prostě žít naplno?

Mně to přijde naprosto normální.

Mít to jinak mi přijde nenormální.

Každý jsme ale jiný, a tak rozdíly toleruji.

Zpět k myšlence. Jak poznat co chceme? Já mám totiž presnou představu cíle, ale netusim, jak by měla vypadat cesta. A co huř, kterou z těch cest vybrat.

Já mám teď v hlavě takový nepořádek, že bych si potřebovala najmout uklízečku...

Moc bych si přála vybudovat vlastní společnost, ale nevím jakou a jak se to dělá. Přála bych si být mladá manželka a maminka, ale kde je jistota, že se to vyplní?! A takhle bych mohla jet donekonečna.

Můžu jen doufat, že osud mě pošle tou správnou cestou a já se neztratím.. opět.

Jaro je tu a s ním sluníčko, ale i déšť, nová chuť do života, ale i jarní únava. A přesně v tomhle duchu se nesou i mé jarní prázdniny.

Když začnu pátkem 8.3., tak to byl den před testováním Scio, takže pokud tyto testy znáte, chápete můj stres apod. Chtěla jsem se celý den učit, abych toho stihla co nejvíce. Jenže nakonec po celém týdnu učení se jsem nakonec po škole usnula. Tělo už potřebovalo oddych, takže si ze mě rozhodně neberte příklad a poslouchejte potřeby svého těla. Nakonec jsem si ještě zkusila pár testů a chtěla jít spát brzy, ale nemohla jsem spát, takže to mi taky nevyšlo.

V sobotu 9.3. byl den D. Ráno jsem vstala a sebevědomě jsem se nalíčila a vyžehlila vlasy. Chtěla jsem se cítit dobře a sebevědomě, takže jsem si ještě oblékla svoje oblíbené a pohodlné oblečení. Vyrazili jsme do Teplic. Jela jsem s mamkou a jejím přítelem. Byla jsem ráda, že konečně nemusím jet vlakem a sama. Cítila jsem podporu a jen minimální stres. O Scio testech plánuju samostatný článek, tak pokud by vás to zajímalo, určitě se koukněte :).  Dělala jsem dva testy - OSP a ZSV a mezi těmito dvěma testy je čas asi 45 minut - ideální na oběd. Scio testy jsem dělala v Teplicích na tamějším gymnáziu, které je pár metrů od nákupního centra. Tam jsem se sešla i s mamkou a dala jsem si smažený sýr s hranolky, mňam! A poté jsem běžela zpátky na test. Po tom druhém testu jsem měla dobrou náladu. Hlavně asi proto, že už jsem to měla za sebou a necítila jsem se, že neumím vůbec nic. Alespoň jednou, haha. Pak jsme ještě prošli pár obchodů, i když já jsem si nic nekoupila, neměla jsem potřebu něco kupovat, přestože tam mají můj oblíbený obchůdek Albi, knihkupectví a v NewYorkeru byly obří slevy. Nakonec mi mamka koupila vdolek a koláček na cestu. Když jsem dorazila domů, tak jsem se jen trochu osvěžila a už jsem utíkala za přítelem, protože jsme šli do kina na Captain Marvel. Viděli jste? Co si o tom myslite? Mně se to náramně líbilo! (I když já nejsem moc náročný divák..) Ale celý příběh byl fajn a líbil se mi jejich humor a ona byla skvělá. Podle přítele tam mohlo být méně očividného feminismu, ale mně se to zdálo na místě. Večer jsme zase zkoukli Rockyho 3 a musím říct, že jsem u toho brečela a líbilo se mi to, ale taky bych mohla mluvit o chlapském egu nebo tak, haha..

V neděli 10.3. jsem měla v plánu jen koukat na filmy a odpočívat. Ráno začalo krásně, s Rockym 4, haha. Ale poté jsem si vzpomněla, že od dvou do osmi musím do práce. Dělám totiž brigádu v Tescu. Extrémně se mi nechtělo. Po více než týdnu nonstop učení jsem už chtěla jenom ležet a nic nedělat. Jenže to nešlo, a tak jsem odpoledne strávila v práci.

Když nevyšla neděle, přesunula jsem odpočinkový den na pondělí 11.3. Po dlouhém únavném týdnu jsem se konečně vyspala, takže jsem vstala asi až v půl desáté. Měla jsem v plánu dívat se na seriál. Měla jsem rozkoukaný The Reign, takže jsem snídala právě u něj. Po pár dílech jsem chtěla být produktivní, takže jsem zapla notebook a chtěla dělat maturitní otázky. To mi nevyšlo.... Ale udělala jsem část domácího úkolu, který musím stihnout do neděle. Potom přišla mamka z práce, a tak jsme zavolali babičce na Skype. Mezitím přišla mamky kamarádka s rodinou. Domluvila jsem s babičkou, udělala si brainstorming, abych si seřadila myšlenky. Ten den jsem se cítila totiž na nic. Asi to bylo i tím, že jsem nic nedělala. Nemám ráda nicnedělání, přijdu si pak trošku zbytečně. Když jsem se dala dohromady, šla jsem si hrát s malou Sabinkou (mamky kamarádky dcerou). Četla jsem jí pohádku, prohlížely jsme si knížky, kreslily jsme atd. Nakonec šli všichni domů a já zalehla k televizi, kde jsem si  pustila YouTube a naplánovala další den.

Úterý 12.3. jsem chtěla mít produktivní a řekla bych, že se mi to i povedlo. Jen jsem si nestihla vypracovat dvě maturitní knížky, jak jsem chtěla. Ráno jsem vstala v 7:30, ale vylezla jsem reálně z postele až v osm.  Šla jsem se osprchovat a umýt si vlasy. Potom jsem si udělala snídani - rozpékanou kaiserku s Gervais. U toho jsem si pustila YouTube a po snídani se nalíčila a nakulmovala vlasy. V deset hodin jsem jela s kamaradkou nakoupit nějaké jídlo. V Lidlu jsem ulovila dlouho chtěný smoothiemaker, yay! Když jsem se vrátila, bylo jedenáct a já chtěla uvařit oběd, ale mamka končí až ve dvě a chtěla jsem, aby měla čerstvé jídlo. Začala jsem tedy uklízet - uklidila jsem prádlo, umyla a uklidila nádobí, vysála a utřela prach. V půl druhé jsem začala vařit. Udělala jsem kuřecí nudličky na kukuřici a pečené brambory. Potom jsem vyvenčila Deasynku a čekala na mamku. Společně jsme se najedly a udělaly si vynikající smoothie s banánem, jablkem a pomerančem. Po jídle jsem se začala balit, protože od čtyř hodin jsme měly s kamarádkami přespávačku. To bylo samozřejmě super, povídaly jsme si o všem možném, jedly jako prasátka a hrály černé historky. Asi ve tři ráno jsme se rozhodly jít spát.

Není tedy divu, že jsme se ve středu  13.3. vzbudily  až kolem desáté. A protože mám hlavu děravou, zapomněla jsem si zabalit moje prášky, které beru každé ráno jako první věc. Takže jsem se ráno sbalila a šla domů. Doma jsem koukala na YouTube a vypracovávala jednu maturitní otázku. Když přišla domů mamka, udělaly jsme si kavu a pak jsme se oblékly do sportovního a šly si zaběhat.  Doběhly jsme do Tesca, kde jsme nakoupily ovoce a běžely zpátky. Trochu jsme si ještě zacvičily, zavolaly babičce, a pak se mamka chystala ke svému příteli, zatímco můj přítel dorazil k nám. Večer jsme měli pohodový. Hodně jsme si povídali atd. Potom na mě ale padla hrozná nálada. Všechno špatné se mi najednou objevilo před očima. Nakonec mi přítel pomohl a já mu moc děkuji. Šla jsem večer do vany, pak jsme na něco koukali a hráli. Šli jsme brzy spát, protože jsem ráno musela do práce.

Ve čtvrtek 14.3. jsem ráno vstala v 7:00, připravila se do práce, nasnídala a vyrazila. Byla jsem tam až do 14:00. Ten den hrozně pršelo, takže jsem byla hodně unavená. Mrzelo mě, že nemůžu jít znovu běhat, ale pak jsem si řekla, proč by ne.. Běžela jsem tedy domů z práce. Ve skutečnosti byl ten déšť dobrá motivace. Chtěla jsem být doma co nejdříve. Po práci jsem si dělala opět domácí úkol a povídala si s mamkou. Obě jsme byly hodně unavené, ale překonaly jsme to a šly spolu do pár obchůdků. Chtěla jsem koupit Járovi (příteli) nějaký talisman, dáreček, cokoliv. Nakonec jsem vybrala dvě malé společné fotky, které si může dát do peněženky. Když jsme přišly s mamkou domů, poklidily jsme, protože měla přijít návštěva. Nakonec přišel i můj přítel, já mu dala fotky a aniž bych cokoliv řekla, hned si je dal do peněženky, aby je mohl mít vždy u sebe. ♥ S návštěvou jsme trávili zbytek večera, hráli Just dance a jedli. Když všichni odešli, připravila jsem se na spaní a večer strávila u YouTube a psaním článku. Po chvíli už jsem byla hodně unavená, takže jsem vše vypla a šla spát.



V pátek 15.3. jsem měla pohodové ráno. Vstala jsem v 7:30 a od osmi jsem chystala snídani. Udělala jsem si míchaná vajíčka s cibulkou a Gervais, vanilkový čaj a smoothie s pomerančem a kiwi. Pustila jsem si video z předchozího dne a dopsala článek. Teď mám v plánu dodělat domácí úkol, udělat ještě nějaké otázky k maturitě a podívat se na definitivní výsledky Scio testů, tak mi drzte palce.

A jak trávíte prázdniny vy? Jste radši produktivní, odpočíváte nebo někam jedete? Dejte mi vědět do komentářů :)

Mějte se krásně ♥
- Nikča

Tak jsem se po delsi době opět odhodlala napsat článek na blog. Po náročném lednu plném špatné nálady jsem chtěla v únoru napsat článek na téma SCIO testy. Ale nakonec jsem se k tomu neodhodlala. Jdu ale ještě na jeden termín, a tak doufám, že ten článek napíšu potom, takže ho určitě můžete očekávat na mém blogu již brzy. Zpátky ale k hlavnímu tematu dnešního článku.

Maturita se nám blíží a s ní pořádně velký stres a tlak okolí. Učitelé začínají bláznit, zda už to všechno umíte, vy jste ve stresu, že tolik otázek se přece v životě nenaučíte a že za měsíc už se píšou písemné maturity, což znamená, že už je to skoro tady.

Maturita.

Konec střední skoly.

Začátek nové životní etapy.

Těším se, bojím se, ale hlavně už to chci mít za sebou. Střední škola pro mě byla jedna veliká horská dráha. Spousta super zazitkua životních příležitostí, ale zároveň mnoho zklamání a starostí.

Největší stres mi momentálně dělá maturitní zkouška. Konkrétně ta ústní, kdy se mám naučit celkem 100 otázek a sotva jsem začala. Řeknu vám, ten pocit je velmi nepříjemný. Těším se, až to budu mít za sebou a pevně věřím, že to zvládnu napoprvé. Musím se učit a věřit si.

Ráda bych vám dala nějaké tipy, ale zatím asi žádné rady rozdávat nemůžu. Každopádně věřím, že zpracovat si vlastní otázky je mnohem účinnější.

Všem maturantům držím palce.

Zvládneme to.

Krásný vikend,

Nikča ♥

Je to normální?

Špatná nálada se mě drží jako klíště a já nesnáším klíšťata.

Dobře...asi nikdo nemá rád klíšťata. Ale stejně tak nemá nikdo rád špatnou náladu, že jo.

A i když je úplně v pořádku mít špatnou náladu, stojí to za h*vno.

Někdy toho máme prostě hodně, jsme unavení, něco špatného se nám stalo a nebo jako já pro to nemáme jediný normální důvod.

Víte, já fakt nevím, proč se cítím špatně, proč mě nic nebavi a cítím se pořád sama. Přitom mám na první pohled všechno. Jsem dobrá studentka a nikdo u mě známky nebo chování ve škole neřeší. Mám přítele, který se snaží plnit má přání a je skvělý. Mám rodinu, která mě má ráda a jsou na mě pysni. Mám kamarádky, které mi neustále připomínají, jak mě mají rády, že prý jsem jejich vzor atd. Mám mnoho zážitků a hezkých vzpomínek, materiálně mám vše potřebné.... tak co mám za problém?

Omlouvám se, že na vás nechávám svou špatnou náladu, ale víte, já se z toho potřebovala vypsat.

Někdy se člověk potřebuje zamyslet a s někým to probrat. Ráda bych teď přišla s nějakým zázračným lékem, který všechny tyto pocity vymaže, ale nic takového bohužel neznám. Možná si jen člověk potřebuje jednou za čas pobrečet. Takže pokud i vy máte tyto dny, je to v pordkup, vybrečte se, promluvte si s někým nebo to zkuste, jako já, ze sebe vypsat. Věřím, že všechno bude zase v pořádku :)

Ať se vám daří,

Nikol ♥

Znáte to, když se naplno pustíte do něčeho, co chcete udělat, ale po chvíli ztratíte odhodlání? To jsem přesně já a blog. Mám tu tolik nezveřejněných článků (nebo spíš smazaných článků), protože s ničím nejsem zpětně spokojená. Ale když to nebudu zkoušet, tak se nemůžu zlepšovat, že?

Mým problémem je asi hlavně to, že nevím, o čem psát. Teď jsem svou krizi v psaní probírala se svým přítelem a ten mi navrhl, ať si píšu deník. Což jsem nejdřív vzala jako hloupý nápad, ale pak mi došlo, že je to vlastně dost dobrý nápad. Proč psát na nějaké hlubší téma, když se na to zrovna necítím? Není potom divu, že se svým psaním nejsem spokojená. Není v něm pak totiž žádná vášeň. Nebaví mě to psát, tak jak by to někoho mohlo bavit číst... Včera jsem vyplňovala dotazník, ve kterém jsem narazila na otázku "co vás nejvíce baví sledovat?" a moje odpověď byla: "normální každodenní život" a proto jsem se rozhodla psát právě o něm.

Takže říkejme tomu deník, postřehy, myšlenky...progres v mém psaní

Právě jsem ve čtvrťáku na gymplu, takže kromě maturity a vysoké školy jsem řešila hlavně maturitní ples, který mám úspěšně za sebou. Byla to jízda. Jsem neskutečně šťastná, že jsem si ho užila naplno, vše vyšlo, jak mělo a nakonec mám i tu naši třídu celkem ráda ♥

Po osmi letech společného života, po pár ztrátách a pár nálezech, můžu říct, že mi přirostli k srdci a možná mi i budou chybět.

Šaty jsem si koupila na aliexpressu a byla jsem moc spokojená. Krásné, kvalitní a za 2 000 Kč. Co víc si přát. Musela jsem si ještě dokoupit spodničku, tu jsem objednávala z wishe za 700 Kč, ale pořád mě to vyšlo líp než z půjčovny a já jsem vždy chtěla mít vlastní šaty, takže to jsem si splnila. Boty jsem sehnala taky levně, pouze za 350 Kč, mými doplňky byly náušnice z kiku za 50 Kč a čelenka z claire's za 150 Kč. Takže jsem měla vše za pár korun, ale vypadalo to úchvatně. Vlasy a líčení jsem měla také objednané a moc se povedlo, takže jsem byla moc spokojená. Téma našeho plesu bylo Noc pod hvězdami, což je romantické a dost volné téma. Hlavní výzdobu nám tvořila světýlka, což přesně odpovídá mé ideální představě o výzdobě. No zkrátka jsem si ples užila na plno a jsem moc šťastná za to, jak to dopadlo.

Po plese jsem bohužel onemocněla, ale asi je to normální, protože dnes prý v naší třídě skoro nikdo nebyl (konkrétně jich bylo 11, haha). Jenže po plese končí všechna zábava a následuje jen to horší - maturita. Stres, nervy, strach, učení,.. No co vám budu povídat, nadšená z toho nejsem..

Kdo ví, co nás čeká po maturitě.

Všem maturantům přeji mnoho štěstí, doufám, že to všichni uděláme! A pokud máte ples ještě před sebou, tak si ho nezapomeňte pořádně užít. A pokud ho máte už za sebou, jak jste si ho užili? Napište mi to do komentářů :)

Mějte se krásně,
Nikol ♥

(obrázky nejsou mé, jsou z webu weheartit.com)

....velká životní otázka

Studovat? Co studovat? Kde studovat? Jak se správně rozhodnout?

Víte, popravdě... já vůbec nevím, co mám napsat. Pravda je, že bych chtěla moc studovat mediální studia a žurnalistiku v Brně nebo marketing a PR v Praze. Nebo aspoň myslím. Jenže já nejspíš neumím psát, nemám fantazii, neumím vymýšlet strategie, nečtu noviny, nekoukám pravidelně na zprávy ani neposlouchám často rádio a nejsem extrovert. Můžu teda pracovat v médiích?

Baví mě číst knížky, blogy, příspěvky.. Baví mě research, hledat si informace a detaily, učit se novým věcem a umět toho co nejvíce. Baví mě cestovat, objevovat něco, co neznám, vidět svět na vlastní oči.. Baví mě zkoušet něco nového, vyjít ze své komfortní zóny, baví mě změny.. Baví mě sociální sítě, baví mě fotky, baví mě přemýšlet nad reklamou i fungováním internetového světa.. Baví mě rozebírat hlubší témata, baví mě komunikovat, baví mě překonávat své strachy..

Za svůj život jsem dělala všechno, ale vlastně nic. Hrála jsem na kytaru osm let, zpívala jsem sborově i sólově, chodila do dramaťáku. Doučovala jsem češtinu i angličtinu, pracovala brigádně ve fabrice i v supermarketu. Chodila na advanced angličtinu, na dobrovolnou francouzštinu, udělala nižší stupeň zkoušek z němčiny. A teď to zní jako chvástání, ale nebojte se a čtěte dál. Kytaru jsem vzala do ruky po letech minulý víkend a neumím zahrát ani základní akord, zpívat neumím a došlo mi to prvním rokem na sólovém zpěvu, hrála jsem vždy jen vypravěče, který se četl a nehrál, nikomu jsem známky nezlepšila a učit neumím, normy jsem nezvládala a v obchodě mě to nebaví, na všechny jazyky jsem přestala chodit s pocitem, že tomu stejně nerozumím. A teď to zní jako shazování se, ale tak to opravdu nemyslím.

Už jako malá holka jsem se těšila na vysokou školu. Baví mě studovat, učit se novým věcem, chtěla bych si zažít studentský život. Těším se na to, když na to pomyslím. Samostatnost, volnost, prodloužení startu do dospělého života, nové informace, erasmus, možnosti a příležitosti, noví přátelé, nové město... Za mě studium určitě ano! Jak to máte vy?

Pokud máte někdo nějaké informace o Masarykově univerzitě (mediální studia a žurnalistika) nebo o Karlově univerzitě (marketingová komunikace a PR), tak budu moc ráda, když mi napíšete. Chtěla bych znát rozdíly těchto oborů a těchto škol, reálné uplatnění po škole, šance na přijetí, praxe,... Pomoc! Haha (rozuměj zoufalý smích). Dalším tématem je Praha vs Brno. Cenově, vzdálenost od mého rodného města, vyžití, ale i klid, ubytování, pracovní možnosti.. To by bylo na další článek.. Ale zpátky k tomuto článku.

Píšu to hlavně proto, že možná tu je někdo, kdo také neví, co se sebou. Kdo se hledá a ztrácí. Chtěla bych, abyste věděli, že v tom nejste sami. A že je to v pořádku. Jednou "to svoje" určitě najdeme a pak si o tom budeme vyprávět.

A já se na to moc těším.

Na "to svoje".

Budu ráda za jakoukoliv zpětnou vazbu :)

S láskou,
Nikol♥

Přísloví, které všichni známe. Ale věříme tomu?

Já určitě ano. Věřím na sílu přitažlivosti, věřím v karmu. Myslím si, že všichni máme vždycky na výběr. Někdy je prostě těžké se rozhodnout, ale o tom je asi život. Najít si svou cestu a být šťastný.

Často zažívám různé depresivní stavy, či stavy úzkosti, a proto je pro mě mnohdy těžké být šťastná a přemýšlet správně, abych byla šťastná a abych svůj život správně naplnila. Ale snažím se a to je to hlavní. Nevzdávat se a pokračovat ve své cestě, snažit se dosáhnout cíle.

Vy na to máte! Stačí tomu věřit a můžete být úspěšní. Všichni bychom měli mít nějaké to zdravé sebevědomí, ale i když já sama vím, jak je to těžké a nezvládám to, chtěla bych vám říct, že opravdu doufám, že vy to své najdete. Chtěla bych rozšířit SELFLOVE, protože to je podle mě moc důležité. Každý by měl napsat něco, co má na sobě rád nebo vyfotit fotku. Sdílejte na instagramu nebo twitteru #selflovewithnikol a já se určitě ráda podívám.

Chtěla bych tu také být pro všechny a chtěla bych vám pomoci s vašimi problémy, proto mi klidně napište. Vím, že jsem pořád víceméně anonymní osoba na internetu, takže nejsem důvěryhodná. Já to chápu, ale kdyby jste chtěli, já se vám pokusím nějak pomoci.

Jde mi o to, že každý z nás může ovlivnit svůj život! Můžeme ho všichni úplně změnit - najít si nové rutiny, začít zdravý životní styl nebo si dopřát každý den hodinku pro sebe. Můžete začít více číst, začít sledovat nějaký seriál, najít si nové přátele. Je to jednodušší než si myslíte. Tak se nebojte a směle do toho! :)
Snažte se být v životě šťastnější...máte přeci jenom jeden.

Smile more & live happy life

xoxo Nikol♥

=úzkost, trvalejší povahový rys, nadměrně časté pocity nejistoty nebo/a ohrožení

Netroufám si tvrdit, že trpím úzkostí, protože existuje mnoho lidí, kteří jí opravdu trpí a berou léky apod. Jenže si ji někdy opravdu přivlastňuji, protože si to neumím nijak jinak vysvětlit. Často mám z věcí strach... Jasně, jsem "posera". Jenže tenhle můj strach je tak silný, že cítím, jak se mi všechno uvnitř svírá a já najednou nevidím jasně. Jak jinak byste popsali úzkost? Moje nízké sebevědomí není žádnou novinkou, ale mám takový pocit, jako bych trpěla sociální fóbií, nebo tak něco.. Jednoduše řečeno, nikdy mě nebavily party, diskotéky, akce, kde je hodně lidí, alkohol. Vždycky jsem "divná". Radši jsem doma - ráda si čtu a koukám na seriály. To možná není až tak divné, protože je spousta lidí, kteří to mají stejně. Fajn, ale já jsem tak introvertní, že nejen že se v podstatě nikdy nebavím s cizími lidmi (nebo s lidmi, které znám, ale nic moc o nich nevím), ale já se většině lidem ani nekoukám do očí. A to mi značně komplikuje život.

Znáte ten pocit, když vám někdo napíše - třeba na facebooku? Jasně, začnete si psát a vše jde moc dobře.. Jenže ve chvíli, kdy mám toho člověka vidět naživo, tak to nezvládám. Vyhýbám se tomu, nenavazuji oční kontakt a nemluvím. Jo, je to hodně zvláštní a sama nevím, proč to dělám. Cítím se strašně trapně a asi se bojím, jak se ke mně bude daná osoba chovat v reálu (co když mě bude ignorovat, bude vytahovat něco, co jsem napsala, bude se mi smát?). Moc nad vším přemýšlím, jenže v dnešní době je moc těžké někomu věřit.

Možná jsem případ pro psychologa, možná si říkáte, že to určitě musím mít z dětství. Jenže já jsem přesvědčena o tom, že jsem měla dětství krásné a byla jsem dost sebevědomá a docela extrovertní. Všichni se kolem mě točili a milovali mě. Dávali mi najevo, jak jsem nejkrásnější, nejroztomilejší, nejlegračnější a později i nejchytřejší. Naučila jsem se přeci číst ještě ve školce a slovensky jsem uměla téměř plynule od sedmi let. Měla jsem ráda knížky, byla jsem hodná holčička (někdy až moc náladová a citlivá), chtěla jsem umět anglicky, abych si moha povídat se strejdou... Prostě dokonalá blonďatá holčička.

Tak co se stalo? Kdy nastala změna? Já to opravdu nevím.

Nechci ale, aby tenhle článek byl jen jako můj deník, moje zpovědnice. Chci, aby si z toho někdo mohl něco vzít. Takže, jak vlastně bráním pocitům úzkosti, stresu, který nezvládám a strachu? Tady je pár tipů:

Horká vana

Něco, co mi nedávno pomohlo po dnech plných stresu a úzkosti. Zažívala jsem stresující tři dny, kdy jsme musela neustále přemýšlet, nestíhala jsem, musela jsem řešit různé věci s několika lidmi, do toho klasicky škola a jiné povinnosti a bylo mi do pláče. Jednoho dne mi bylo dokonce fyzicky špatně a myslela jsem, že budu zvracet (což jsem neudělala už skoro 10 let). Řekla jsem si, že takhle to dál nejde, musím se nějak uklidnit. Napustila jsem si tedy plnou vany vařící vody, až mě vlastně bolelo, jak pálí. Zapálila jsem si svíčky a zhasla světla. Pustila si hudbu, kterou jsem strašně dlouho neslyšela (konkrétně Ewu Farnou a její album Virtuální - poslouchám to i teď při psaní, haha) a odpočívala. Snažila jsem se nemyslet na nic, co jsem zrovna musela nebo potřebovala dělat. Jen jsem poslouchala, jak Ewa zpívá a nechala vodu chladnout. A potom, co jsem se celá umyla, jsem se cítila jako nový člověk! S mnohem lepší náladou.

Knížky

Čtu, abych unikla realitě. Bohužel, ten pád zpátky, je mnohdy ještě drsnější, ale někdy si zase říkám, že o tolik, zase nejde. To asi záleží na knížce. Každopádně, knížky miluji a opravdu mi pomáhají. Vím, že to není pro každého a taky na ně potřebujeme čas, který často nemáme. Najděte nějakou, která vás pohltí. To je opravdu uklidňující pocit.

Spánek

Někdy pomůže spánek. Protože často kvůli stresu, strachu a úzkosti nás často může bolet hlava, břicho, dokonce i svaly, někdy se několik dní pořádně nevyspíme. A se spánkovým deficitem je dost těžké být pozitivní. Prostě si zatáhněte rolety, vypněte elektroniku, zavřete se, zalezte do postele a na nic nemyslete. Snažte se usnout a uvidíte, že až se pořádně vyspíte, bude vám líp.

Pláč

Někdy jediné, co vlastně potřebujeme se pořádně vyřvat a vybrečet. Opravdické slzy, a nejlépe i hlas, vám uleví od všeho nahromaděného tlaku uvnitř vašeho těla. Vezměte si nějakého plyšáka, polštář, deku a prostě brečte, brečte, brečte. Když uvolníte ten tlak, co je ve vás, spíš tím zabráníte výbuchu emocí na veřejnosti. Je to podle mě super ventil a už mnohokrát mi to pomohlo.

Povídat/poslouchat

Tohle zní možná jako samozřejmost, ale pro některé lidi je strašně těžké se vypovídat. Ale uvidíte, že se vám uleví a pomůže vám to. Svěřte se někomu, koho máte rádi a komu důvěřujete. Nesvěřujte se lidem na internetu, které neznáte. Vím, že je to jednodušší (a sama se svým způsobem svěřuji právě teď spoustu anonymům), ale dávejte si pozor na vaše soukromí, aby ho někdo nezneužil. Pokud se nedokážete svěřovat z očí do očí, napište nebo zavolejte kamarádce, mamce nebo komukoliv jinému. Mně osobně také pomáhá, když někoho poslouchám, jak mluví. Soustředím se totiž na něj, ne na své pocity a problémy, a trochu mě to uklidní. Až se ke svým problémům vrátím, vidím je z většího nadhledu a dokážu to tím spíš vyřešit.

Kreativita

Najděte si něco, co vás baví a dělejte to. Určitě také znáte ty antistresové omalovánky. Věřte mi, že to funguje. Jak je to možné? Prostě se soustředíte na vybarvování a to vás uklidní. Jakákoliv kreativita se počítá! Potřebujete se totiž na něco soustředit a vyrábění, psaní, kreslení, nebo cokoliv, co vás napadne, vám v tom pomůže. Samozřejmě vás to musí bavit, jinak u toho nevydržíte.

Pohyb

I když jsem sama dost líný člověk, můžu potvrdit, že pohyb vám pomůže v uklidnění. Navíc unavíte tělo, takže se dobře vyspíte, uděláte něco pro sebe a své zdraví a tělo se vám za to odmění. Hodně uklidňující je, kromě klasického workoutu, určitě běh. Běhání není pro každého, ale dá se naučit. A pokud vás to nebaví, můžete zkusit rychlochůzi nebo aspoň procházku. Čerstvý vzduch je totiž moc důležitý a pokud se projdete v přírodě, může to s uklidněním hodně pomoci. Okysličíte si mozek a pročistíte hlavy, srovnáte si myšlenky. Dalším skvělým pohybem je jóga. Příjemně si protáhnete svaly, můžete to dělat v klídku doma nebo se překonat a jít mezi lidi na lekce. Jóga má různé druhy a na youtube najdete spoustu videí. Já osobně mám ráda Yoga with Adriene. Najdete tam něco pro začátečníky, pro pokročilé, výzvy apod.

Pozitivita

A to nejdůležitější nakonec. Pozitivní myšlení je to nejdůležitější. Zákon přitažlivosti je vlastně o tom, že na co myslíte, to si k sobě přitáhnete. Přemýšlejte pozitivně, nic to přeci nestojí a uvidíte, že si tím zlepšíte život (mluvím z vlastní zkušenosti). Snažte se méně nenávidět a více milovat - jak sebe, tak ostatní. Síla pozitivního myšlení se podceňuje, což je určitě škoda, vždyť funguje nejlépe. Nepotrvá to dlouho a zaznamenáte změnu!

To jsou moje tipy. Určitě se k tomuto tématu chci ještě vrátit. Hlavně se snažte být více v klidu, překonávejte strach a nenechte úzkost, aby vám ukradla váš život. Jo a... Usmívejte se víc! :)

Enjoy the little things

xoxo Nikol♥