Ve čtvrtek brzy ráno jsme přijeli autobusem na kraj Říma, kde jsme nastoupili na metro. Jedna jízdenka nás vyšla na 1,5€. Jeli jsme na zastávku Ottaviano, která byla jen kousek od Vatikánu. Ve Vatikánu musí být zahalena jak ramena tak kolena (platí to i u mužů), jinak vás nepustí dovnitř. Je tam k zakoupení šátek, který k zahalení stačí. Já s sebou měla vlastní šátek na ramena a pod sukní jsem si natáhla legíny. Bylo mi horko a vypadalo to hrozně, ale splnila jsem pravidla a mohla jít dovnitř. Musím si pořídit nějaké maxi šaty nebo dlouhou sukni. Jenže je pravda, že když je ve městě 36°C, jste rádi, že si jen sundáte legíny a je vám lépe. Co se týče vstupu, nesmíte mít ani žádné ostré předměty. Procházíte kontrolou, která je i na letišti, takže to opravdu nepodceňujte. Většinou tu bývají veliké fronty. My jsme naštěstí neměli vůbec žádnou, ale paní průvodkyně říkala, že to ještě nezažila. Když jsme šli pryč, byla fronta přes celé náměstí, ale to už předbíhám. Ve Vatikánu jsme navštívili Baziliku svatého Petra. Vystoupali jsme mnoho schodů až na kopuli, odkud byl výhled na celý Řím. Je pravda, že schody mi daly pěkně zabrat. Přiznávám, že moje kondička stojí za starou bačkoru, ale nepříjemná situace byla způsobena tím, že schodiště bylo velmi úzké, často točité a bez oken, takže se mi špatně dýchalo. Každopádně krása Vatikánu mě uchvátila a určitě bych potřebovala ještě nějaký čas, abych si v klidu vychutnala všechny jeho krásy. Nějakou dobu jsem také strávila v obchůdku se suvenýry, kde jsem si nemohla vybrat. Mnoho krásných věcí, které tu prodávali se skvěle hodili jako dárek pro babičku.

Z Vatikánu jsme se prošli k Andělskému paláci, kde jsme si s přítelem nakoupili suvenýry za pár eur. A protože v Itálii mají hrozně dlouho červenou na semaforu, nestihli jsme být na místě srazu včas a dobíhali jsme naši skupinku, která byla na druhé straně mostu. Jenže na mostě (pozor první story) nás zastavil milý černoch. Ptal se odkud jsme, vyprávěl něco o sobě, ptal se na nás atd a nakonec nám popřál štěstí a lásku a nandal nám krásné náramky a dál nějaké sošky, samozřejmě za peníze. Protože jsme ale hodně pospíchali, on byl milý a náramky moc hezké, tak mu přítel dal 10€ a utíkali jsme za naší skupinkou. Tu jsme zastihli za dalším semaforem.. Ano, stali jsme opět na červené a opět nám někdo něco nabízel, ale tentokrát jsme odolali a utíkali pryč. Přes italské uličky jsme se dostali na malebné náměstí, na kterém se nachází několik kašen s fontánami. Zde ovšem nechyběli arabští prodejci selfie tyčí a powerbank. Došli jsme až k Pantheonu, kde jsme dostali hodinu a půl rozchod na ulovení něčeho k snědku, nakoupení potravin nebo odpočinku u kašny. My zvolili možnost restaurace naproti Pantheonu. Samozřejmě nejdražší pizza v mém životě, ale byla italská a na turistickém místě a místo šunky bylo opravdové prosciutto. Přesto 22€ za pizzu zabolí. Ale abychom nezaháleli, dali jsme si zmrzlinu hned vedle za 5€. Byla obrovská a vynikající a jedli jsme ji cestou k Fontáně de Trevi. Tam jsem se hodně těšila, ale bohužel mraky lidí mi zážitek znepříjemnily, protože se mi nedělá dobře na místě s hodně lidmi. Dav mě tedy donutil mou návštěvu u fontány zkrátit na pouhých pár fotek a odchodu na místo srazu. Protože jsme ale ještě měli dost času, zaskočili jsme ještě do obchůdku se suvenýry, protože ten byl hned blízko a já suvenýry miluju! Když jsme vyšli ven, bylo akorát čtvrt na dvě, čili čas srazu. Už tu bylo pár lidí a tak jsme čekali až dorazí zbytek. Jenže ten nedorazil. (Story číslo dvě) V deseti lidech jsme se po neúspěšném půlhodinovém volání naší průvodkyni vydali ke Španělským schodům, kde jsme předpokládali, že budou. Jenže nebyli. Po úspěšném dovolání jsme byli obeznámeni s faktem, že jsou u 6 kaple a že v půl třetí bude odchod od Španělských schodů, takže se sejdeme tam. Využili jsme přestávky a doplnili zásoby pitné vody v místním pítku (kterých je mimochodem po Římě mraky a jsou úžasné - čistá voda zdarma? Do vlastní lahve? To chceš!) a chtěli si odpočinout právě na schodech ve stínu. Jenže (story třetí) za námi přišel pan policista s tím, že na schodech se sedět nesmí, tak ať jdeme jinam. Šli jsme se podívat do bočních uliček, které jsou plné módních drahých značek. Odtud jsme se i se skupinkou vydali na místo odjezdu na metro. Kousek odtud byl rozlehlý park, ideální na odpočinek. Možná to vypadá, že jsme jen odpočívali, ale kilometry nachozené po uličkách Říma ve čtyřiceti stupňových teplotách jednoduše dají člověku zabrat.

V parku to vypadalo nádherně. Krásná příroda mimo město, přitom je to jen kousek od centra. Park je na kopci, takže je z něj opravdu krásný výhled. Jenže mít jen tři hodiny nerušeného odpočinku by nebylo jen tak. Hodně nám to kazili indičtí prodejci nesmyslů. Konkrétně prodávali růže a takové dva provázky, které považovali za náramky (k těm to mělo hodně daleko). Jenže narozdíl od černochů ve městě, tito Indové nebrali ne jako odpověď. První to ještě pochopil po třetím ne a ignorování, ale s druhým už byl problém. Dávala jsem si vlasy zrovna do drdolu (story číslo čtyři), když přišel tento prodejce a nabízel mi růži. Řekla jsem, že nechci, ale pán se nenechal odbít a protože jsem měla zrovna plné ruce, přišlo mu jako nejlepší nápad, položit mi růži do klína. Což mě tedy vytočilo. Nepochopila jsem, jak si to může dovolit, ale snažila jsem se mu v klidu vysvětlit, že růži nechci a nedám mu za ni žádné peníze. Přičemž on mě skvělé ignoroval a začal mému příteli vázat kolem ruky zmíněný provázek. Pardon, náramek... Prý nám přeje štěstí a lásku a nevím co ještě. Přítel se pana prodejce zeptal, zda bude chtít peníze a vysvětlil mu, že my mu žádné nedáme. Prodejce se nenechal odbít a začal vázat náramek i mně. Když jsem mu opět řekla, že mu nedám vůbec nic, tak chtěl alespoň euro. Možná bych mu to euro i dala, ale po předchozím jednání jsem byla už tak naštvaná, že jsem řekla, že ne, a tak si vzal svou růži a odkráčel pryč brblajíc si pod vousy. No, po nějaké době se objevili ještě další tři, kteří u nás také nepochodili. Odháněla jsem je náramky a rázně řekla ne a otočila se jinam. Tito pánové otravovali všechny v parku, někdy jim to vyšlo, někdy ne. Vlastně skoro nikdy jim to nevyšlo, a tak si například odplivli nebo odešli z parku. Po pozorování tohoto představení jsme se ještě parkem prošli, zakončili procházku vyhlídkou na náměstí a natočili si vodu v pítku. Z pítek jsem byla a pořád jsem nadšená..

Po volnu v parku jsme se sešli s průvodkyní, šli na metro a odjeli na zastávku Anagnina, kde čekal nás zájezdový autobus, který nás odvezl až na hotel. V hotelu jsme měli dvoulůžkový pokoj s koupelnou. Hotelový pokoj byl hezký. V chodbě byla velká skříň a dveře do koupelny. V koupelně byla sprcha, záchod, umyvadlo a krásné zrcadlo. Za chodbou se nacházela ložnice, ve které byl stůl s televizí, lednice a zrcadlo přes půl stěny. Okno s výhledem do okolí tvořilo další stěnu. Nechyběla ani velká manželská postel s nočními stolky. Na posteli nenajdete klasickou peřinu jako v Česku, spíše takový přehoz a prostěradlo, ale v těch vedrech to bohatě stačilo.

Tímto náš první den v Itálii končil a asi bych tím i ukončila tento článek. Budu psát i o dalších dnech a možná to proložím dalšími články. Každopádně tento článek už je dost dlouhý. Doufám, že vás to zaujalo a třeba přiblížilo něco o cestování po Itálii nebo alespoň pobavilo.

Přeji krásný zbytek léta, cestujte, žijte, bavte se!

Nikol♥