Ahoj, před chvílí jsem se vrátila z Bratislavy, kde jsem strávila den se svým přítelem. Dala jsem mu jako dárek k Valentýnu jízdenky do Bratislavy, kde jsme ani jeden nikdy nebyli. Bratislava je totiž od Brna jen asi hodinu a půl vlakem a docela nás lákala. Neměli jsme v podstatě žádná očekávání a ani žádné plány. Já jsem se předběžně koukala, kolik času nám co zabere, abychom to v pohodě stihli, no a vyrazili jsme.

Vlak vyjížděl z Brna v 8:21 ráno, takže jsme nastavili budíky a vyjeli. V Bratislavě jsme byli kolem desáté. Já jsem si potřebovala ještě vyřídit průkaz studenta v Bratislavě, abych mohla jezdit na Slovensku zdarma vlakem. Bylo to trochu složité, ale nakonec jsme to zvládli vyřídit. Když jsme se tedy vydali do města, šli jsme tak nějak za nosem. Prohlíželi jsme si nejrůznější domy a povídali si o všem možném.

Najednou jsme narazili na branku, která vedla do jakéhosi parku. Celkem se nám to zalíbilo, šli jsme tam a zjistili, že jsou to prezidentské zahrady. Stejně jako ve Vídni i tady nebylo nic rozkvetlé, takže si myslím, že na jaře nebo v létě to bude ještě mnohem hezčí, ale i tak se nám tam líbilo. V těchto zahradách je také prezidentský palác. Ten jsme potom viděli i z druhé strany, té čelní. Před prezidentským palácem jsou stráže a před bránou je jakási fontána, která ale teď v zimě neměla žádnou vodu.

Dál jsme se opět vydali za nosem a rozhodli se následovat hrad. Známý Bratislavský hrad je must-see. Chtěli jsme ho vidět a vylézt nahoru, jen jsme nevěděli kudy. Přišli jsme totiž z nějaké boční strany a chvíli hledali, jak se dostat až nahoru. Když jsme to konečně našli (kolem chrámu sv. Mikuláše), okouzlil nás výhled na město a staré hradby. Opravdu nádhera, spousta věžiček, činžovních domů a tak nějak se mísí historie s moderní architekturou. Šplhali jsme ale ještě dál do kopce až k hradu samotnému. Dostali jsme se opět do zahrad, které byly krásné. Opět, v létě musí být ještě hezčí a místo suchých keřů bychom se kochali zelení. Tak či tak to byla nádhera! Byla nám docela zima, protože foukal hrozný vítr a já pořád vymýšlela, co mám dělat s vlasy, haha.

Dostali jsme se také k přední straně hradu, kde jsme narazili na (troufám si říct) stovku lidí, kteří fotili, natáčeli, pózovali... A my se k nim přidali, haha. Protože výhled na Dunaj byl krásný! Viděli jsme vyhlídkovou věž UFO, park, ale také paneláky a elektrárny... No jo, realita je realita. Každopádně se nám tam moc líbilo a dokonce vylezlo i sluníčko, takže nás alespoň pocitově ohřálo.

Chtěli jsme se původně podívat právě i na výhled z UFA, ale nakonec jsme se rozhodli s tím neztrácet čas a jít se raději najíst do města. Takže cestou jsme se kochali pohledy na krásné uličky v centru a vybírali, kam půjdeme. Zašli jsme si také do obchůdku se suvenýry, kde jsme si vybrali nějaké magnetky na památku. Sbírám je ze všech míst, které jsem navštívila a jsem celkem vybíravá, haha. Z minulého výletu do Vídně jsem si žádnou neodnesla, ale to jen proto, že už jsem ji navštívila dříve a magnetku tak vlastním už pár let. Cestou k restauraci jsme náhodou narazili na Čumila. A fotka nesměla chybět.

Našli jsme restauraci a moc se nám líbila. Mohli jsme si dát denní menu za 4,50 €. Jenže nedali, protože v nabídce byla houbová omáčka, já houby nejím a stejně jsme měli chuť na něco jiného. Já jsem si nakonec dala kuřecí grilovaná prsa se sýrem, k tomu hranolky a salát. Měla jsem ještě čaj z ručně sbíraných bylinek z Horehronia. Přítel měl ledový čaj a tortilu s kuřecím masem, zeleninou a dresinkem. Po vynikajícím obědu, který jsme zhltli během chvilky (měli jsme už hlad), jsme si dopřáli i dezert. Přítel si dal jahodové smoothie s bílou čokoládou, já jsem šla do klasického krémeše. A byla to mňamka. Dohromady jsme zaplatili 28 € i se spropitným a nelitujeme ani centu! Bylo to fakt výborné, obsluha milá a prostor krásný.

Po jídle jsme se vydali dál uličkami Bratislavy, narazili jsme na různé obchůdky, hezké domy, něco jsme si prošli a pokračovali dál. Neustále jsme se schovávali před deštěm, po jídle jsme už sluníčko neviděli. Takže jsme procházeli candyshopy, knihkupectví, potraviny, second-handy, obchody s oblečením... Zkrátka vše, co se naskytlo po cestě. Došli jsme až do Medické zahrady, kterou jsme si taky prošli a shodli jsme se, že do měst ve střední a severní Evropě budeme jezdit v létě. V zimě se jezdí do jižní Evropy! Poučení pro příště... Prošli jsme si taky ,,Obchodnú" a nakoupili sladkosti na ochutnávku. Nakonec jsem ještě byla v Gatu a koupila si ve výprodeji svetr. Odolala jsem košili a nechala jí tam. Ale krásný žlutý svetr, v mojí velikosti, ve výprodeji za 15 € a poslední? To bylo znamení, musel být můj.

Najednou se blížil čas jet domů, takže jsme se prošli ještě k Michalské bráně a pak zamířili rovnou na nádraží. Cestou už začalo zapadat sluníčko a viděli jsme krásně zbarvenou oblohu. Nohy nás už neskutečně bolely, byli jsme unavení a na nádraží o něco dřív než jsme plánovali. Nakonec měl vlak ještě zpoždění, ale to už nás nerozhodilo. Ve vlaku jsme seděli s asi 50letým pánem, který si s námi povídal a cesta nám tak rychle utekla.

Teď už jsme v Brně a myslím si, že jsme si den moc užili. Bylo hezké vyjet na výlet na jeden den (do šesti večer nám to stačilo), poznat něco nového, nikam nepospíchat a řídit se instinktem. Bratislavo, budeme se těšit příště, díky!

Hezký víkend všem!

Nikol <3

Ahoj! Dneska jsem byla s kamarádkou a zároveň spolubydlící ve Vídni a byl to skvělý den plný zážitků, o které se s vámi teď podělím.

Ráno jsme vyjížděly s kamarádkou ve tři čtvrtě na osm ráno vlakem z Brna do Vídně. Jely jsme Regio Jetem, kde jsem se nasnídala a přečetla si noviny :)

Taková idylka to ale nebyla. Hned ve vlaku jsem si totiž uvědomila, co jsem si zapomněla... Peníze. Naštěstí jsem neměla v plánu si nic moc kupovat a kamarádka s sebou eura měla. I tak jsem se cítila dost trapně a říkala si, že ten výlet teda pěkně začíná...

Když jsme vystoupily, nadchlo nás už samotné nádraží. Vypadalo jako letiště, bylo úplně obrovské, že jsme hledaly nějakou dobu ten správný východ, haha. Jakmile jsme se dostaly ven, zjistily jsme, že prší (nebo spíš totálně leje), takže jsme zase zalezly a hledaly infocentrum. Chtěly jsme si totiž vzít s sebou papírovou mapu, abychom se mohly orientovat i bez telefonu.

Když jsme se vydaly konečně ven, šly jsme tak nějak podle intuice. Moc jsme si užívaly samotnou cestu, která byla podle mě naprosto kouzelná tím, že jsme si opravdu všímaly všech detailů. Za prvé jsme nekoukaly jen do telefonu a za druhé jsme se snažily zapamatovat si cestu, kdybychom se musely vracet stejnou cestou. Moc jsem si užívala veškeré vídeňské uličky, baráčky, parčíky, kostely.. Jednoduše pravá vídeňská atmosféra.

Než jsme došly k prvnímu místu na seznamu, přestalo pršet úplně a dokonce vylezlo sluníčko. Venku byla pořád hrozná zima, navíc foukal ledový vítr, ale sluníčko nám dodalo novou energii. Navíc krásný výhled na Belveder za to rozhodně stál! Na první pohled jsem si myslela, že je to "jen" hezká brána, za kterou se skrývá jezírko a zámek. Ale po tomto nádherném výhledu, jsme se rozhodly zámek obejít a prozkoumat z druhé strany. A objevily jsme hezké zahrady a další zámek. Popravdě jsem si toho moc nenastudovala předem, takže jsem netušila, co konkrétně to je za budovy, z jakého století jsou ani nic podobného, ale výhledy mi úplně stačily. Šlo odsud vidět i daleko do města. Myslím si, že na jaře nebo v létě musí být tyto zahrady ještě mnohem krásnější, když vše kvete a stromy se zelenají.

 Belveder je barokní zámek architekta Hildebrandta pro prince Evžena Savojského, rakouského vojevůdce ve válce proti Turkům. Komplex sestává z Horního a Dolního Belvederu, oranžérie a palácových stájí. Jeho součástí je i rozsáhlá zahrada. Dnes v něm sídlí umělecké muzeum Belvedere.

zdroj: wikipedie

Dál jsme šly podle mapy k Hundertwasserhausu, který jsme už sice obě viděly, když jsme byly ve Vídni se školou, ale pořádně jsme si ho nepamatovaly a měl být také zastávkou před dalším místem. Cestou jsme teprve poznaly Vídeň, jak o ní píšu o pár řádků výše. Líbilo se nám, že auta i v tak velkém městě pouští bez problémů přes přechod (i bez přechodu), což se nám v Česku tolik neděje. Na každém kroku mají ale také semafory, které se mnohdy zdály být zbytečné, protože byly na maličkých silnicích, kde nic nejezdilo a zbytečně jsme tam čekaly. V tu chvíli nám to však nevadilo, protože jsme nikam nespěchaly a jen nasávaly atmosféru. Když jsme se konečně dostaly k Hundertwasserhausu, udělaly jsme si několik fotek a šly zase dál. Jak říkám, byla to spíše taková krátká zastávka před dalším místem. Nicméně velmi originální a zajímavá budova. V tu dobu tam bylo mnoho dětí, protože jely na třídní výlet. I proto jsme se příliš dlouho nezdržovaly.

 Hundertwasserhaus je dílo architekta, malíře a sochaře Hundertwassera a architekta Karwina. Stavba byla dokončena v roe 1985 a byla určena pro ubytování sociálně slabších. Dnes je spíše turistickou atrakcí. Je zajímavá různými barvami, tvary zelení, která ho obklopuje.

zdroj: wikipedie

Dál jsme se vydaly k Prateru, kde jsme ani jedna nikdy nebyly. Chtěly jsme se podívat na ,,vídeňské kolo" ale i na další hezké atrakce. Prater je totiž něco jako zábavní park / pouť, kde je vstup zdarma a platíte si jednotlivé atrakce. My jsme nakonec na žádnou atrakci nešly, protože jsme neměly tolik času ani peněz (kvůli mně, haha), ale určitě se tam plánujeme vrátit! Prater je totiž kouzelné místo, plné barev, hudby a zábavy. My jsme se jím prošly jen opravdu zběžně, protože většina atrakcí ještě nebylo otevřených. Když jsme k Prateru šly, nějakým záhadným způsobem jsme (jako vždy) přicházely z opačné strany než všichni ostatní. Šly jsme asi nějakou zadní cestou nebo nevím. Každopádně jsme si prošly liduprázdný park, který by, tuším, v létě byl plný lidí a dětí, nicméně v pátek ve 12 hodin a ještě v únoru, to tak nebylo. Dlouho dlouho jsme neviděly vůbec nic, ani vídeňské kolo, které jsme čekaly na kilometry daleko... Nakonec jsme se však dočkaly a stálo to opravdu za to. Sice byla většina atrakcí zavřená, ale už jen zvenku jsme byly nabité dobrou náladou. Některé atrakce se totiž zrovna otevíraly a začaly pouštět hudbu. Do toho začalo svítit a (pozor!) HŘÁT sluníčko! No já byla šťastná jako blecha a všechny ty barvy ve mně evokovaly opravdu dobrou náladu. Doporučuju všema deseti sem zajít, nejlépe, když máte čas, peníze a atrakce jedou! (haha)

 Prátr (Wurstel Prater) je vídeňský zábavní park, který je součástí rekreačního parku Prátr (Wiener Prater). Park vznikl za Josefa II., který ho prohlásil za místo veřejné zábavy. Stalo se oblíbeným místem s občerstvením a zábavou. Jeho jméno pochází od populární komické postavy lidového divadla Hanswursta. Nejznámější a nejstarší atrakcí svého druhu je Obří kolo Riesenrad z roku 1897.

zdroj: wikipedie

Z Prateru jsme se vydaly na metro. Zjistily jsme totiž, že do centra bychom šly zase hodně dlouho, a tak jsme si zjistily, odkud a kam potřebujeme dojet. Problém nastal, když jsme chtěly koupit jízdenky. Nevěděly jsme kde, kolik stojí ani jak to celé funguje. Našly jsme inforcentrum, kde jsme čekaly pěkně dlouho, než nás někdo obsloužil. (Byli tam čtyři zaměstnanci a přepážka fungovala jen jedna.) Když jsme se dostaly na řadu, vysvětlila jsem pánovi, co bych chtěla a on mě poslal na linku U1. To jsem teda věděla, poděkovala mu a vzala si lístky. Jedna jízda pro jednu osobu stojí 2,40 €. Pořádně drahá jízdenka, ale co už, potřebovaly jsme ji. Jely jsme totiž až do centra ke katedrále svatého Štěpána.

Tato katedrála stojí ve středu města, tedy i ve středu nákupní zóny, což pro nás znamenalo místo, kde se můžeme najíst. Vyhlídla jsem si kavárnu Aida, která mě nadchla svou historií, vzhledem i zákusky. Moc jsem se tam těšila, ale bohužel jsme ji nakonec nestihly. Chtěly jsme se totiž hlavně pořádně najíst a ne si dát hned zákusek. Zašly jsme tedy do McDonalds. Sama ,,mekáč" nevyhledávám a v Česku ho vůbec nejím. V zahraničí k němu ale často zajdu, protože vím, že se tam najím za přijatelnou cenu. Nemůžu si dovolit drahé restaurace a bojím se, že bych si ani nevybrala z nabídky jídel. Navíc nás už tlačil čas, a tak jsme si vybraly box s nugetkami, stripsy a eidamovými srdíčky a hranolky se sýrem a cibulkou navrchu. Daly jsme si jídlo dohromady (stejně platila Didi, haha) a bohatě nám to stačilo. Jenže ani v McDonaldu jsme se neobešly bez menších komplikací. Přišly tam totiž opět nějaké školy a samozřejmě nás všechny děti předběhly. Stály jsme si hezky u pokladny ve frontě a když na nás konečně došla řada, přednost měly děti, protože si objednávaly přes automat. Chvíli jsme tam stály a čekaly, než nám došlo, že nás budou ignorovat tak dlouho, dokud si také neobjednáme přes automat. (Přestože jsme stály ve frontě ,,bestellen" = objedat) Objednaly jsme si tedy tam a vystály si znovu frontu, kde nás vyloženě předběhli další lidé. Po nekonečné frontě jsme nekonečně dlouho čekaly na jídlo samotné. Samozřejmě trvalo dlouho, než se naše číslo objednávky vůbec objevilo na tabuli připravovaných jídel. Nicméně jsme se k jídlu nakonec dostaly a protože už byly téměř dvě hodiny odpoledne, vyrazily jsme i s taškou od mekáče metrem na nádraží. To pro jistotu, kdyby se vyskytly nějaké další komplikace (zabloudily bychom, nemohly najít správné nástupiště apod... známe se). Rozloučily jsme se tedy s Aidou, kterou jsme (s mým těžkým srdcem) nestihly navštívit, i s katedrálou svatého Štěpána. Cesta metrem už byla v pořádku, jen při výstupu jsme narazily na kontrolu jízdenek. Naštěstí bylo vše v pořádku a my mohly jít najít nástupiště.

 Katedrála svatého Štěpána je jedna z nejvýznamnějších rakouských gotických památek. Od roku 1469 je sídelním kostelem vídeňských biskupů a později arcibiskupů. Stavba začala roku 1137, kdy uzavřel smlouvu markrabě Leopold IV. a pasovský biskup. Podle starých údajů je jeho šířka 111 stop, délka 333 stop a jižní věž vysoká 444 stop (ve skutečnosti odchylky).

zdroj: wikipedie

Když už jsme věděly, že to jede ze 4. nástupiště a bylo teprve čtvrt na tři (jelo nám to ve 14:40), našly jsme si místo u stolu, kde se dalo v klidu najíst. Konečně jsme si sedly, což bylo po dlouhém, náročném a prochozeném dni velice osvěžující. A s obrovským hladem jsme se pustily do vynikajícího fast-foodu, haha. Mňam, to jídlo bylo vynikající, syté a padlo moc dobře! Nestihly jsme sníst vše a šly jsme pro jistotu už na nástupiště, když ohlásily, že má vlak zpoždění. Z Vídně sice vyjížděl, ale měl zpoždění kvůli ,,technische probleme", ať už to mělo být cokoliv. To bychom ještě přežily, ale po chvíli oznámily, že vlak bude mít dokonce 20 minut zpoždění a že bude vyjíždět z nástupišttě 5, ne 4. Celý dav cestujících se tedy vydal na 5. nástupiště a poslušně čekal na opožděný příjezd vlaku. Když už jsme konečně usedly, dojedly jsme naše jídlo a užívaly si pohodu. Bolely nás nohy jako čert, sluníčko svítilo skrz okno a příjemně hřálo naše ošlehané tváře od větru. Výlet byl zkrátka úplně parádní! Nakonec měl ale vlak zpoždění 23 minut, což způsobilo, že jsme nestíhaly další přípoje v Brně a kamarádka sotva stihla autobus domů. Musely jsme běžet na kolej a ona si chudák jen vzala předem připravenou (díky Bohu) tašku a běžela zase na zastávku. Vše ale dobře dopadlo a my vzpomínáme na skvěle prožitý den.

Pokud by vás zajímalo víc, můžete se těšit na vlog z Vídně, kde bych chtěla také shrnout nějaké plusy a mínusy, co bych udělal jinak a co vám vřele doporučuji. Byli jste už někdy ve Vídni? Napište mi do komentářů, budu moc ráda!

- Nikol <3